Dějepis

Na pomyslné časové ose z minulosti do budoucnosti nacházíme předěl v roce nula (někdy také jedna). Ten dělí osu na dvě části.

To, co se stalo po roce nula, se stalo našeho letopočtu. Velmi často to neoznačujeme nijak speciálně, pokud by však mohlo dojít k nejasnostem, kdy k tomu došlo, označujeme to zkratkou n. l., tedy našeho letopočtu, případně AD. Např. 2. světová válka začala v roce 1939 n. l.

O tom, co se stalo před rokem nula, říkáme, že se to stalo před naším letopočtem. Takové údaje označujeme vždy a to buďto zkratkou př. n. l., případně BC. Např. římský vojevůdce Ceasar byl zabit v roce 44 př. n. l.

Určování století a tisíciletí

Stoletím myslíme sto po sobě jdoucích let. V kontextu dějepisu tím myslíme sto let jdoucích od roku jedna do roku sto daného století. Jméno století určujeme podle jeho posledního roku. Tedy např.

Obdobně to funguje i u tisíciletí, tedy období dlouhé tisíc let, kdy např.

Určování dekády

Jedna dekáda má 10 let. Určuje se však tradičně jinak, než století, neboť začíná rokem 0 a končí rokem 9. Například:

Archeologie zkoumá lidské společnosti skrze hmotné prameny (artefakty a ekofakty), díky čemuž je schopná zkoumat i společnosti před vznikem písma. Nejčastěji se s ní setkáme v kontextu pravěku, starověku a raného středověku, cenné poznatky však přináší i při výzkumech mladších období.

Archeologické výzkumy dělíme vícero způsoby na:

• systematické (pro účely zodpovězení vědeckých otázek) nebo záchranné (zkoumají lokalitu krátce předtím, než ji zničí stavba), případně na
• destruktivní (tzv. vykopávky, během kterých se nenávratně zasáhne do dané památky) nebo nedestruktivní (během kterých dochází maximálně k drobnému narušení lokality, např. letecká archeologii či povrchové sběry).

Archeologie pro účely získání širšího obrazu o zkoumaném období spolupracuje s dalšími obory, např. s geologií či antropologií.

Archeologické prameny

Archeologie pracuje jak s nalezenými předměty v kontextu, tak se situacemi, ze kterých pocházejí. Z nalezených předmětů bez kontextu z terénu (např. bez informací, kde byly nalezeny, v jaké hloubce a jaké další předměty byly umístěny vedle), ale i ze situací z terénu (např. odpadní jámy), ze kterých už někdo vybral předměty, získají archeologové jen minimum relevantních informací.

Rozlišujeme různé druhy nálezů. Artefakt je předmět záměrně vyrobený člověkem, např. zbytky keramické nádoby či kámen zbroušený do sekery. Míra dochování se do dnešní doby záleží na materiálu, ze kterého je artefakt vyroben, a z prostředí, ve kterém byl uložen.

Ekofakty archeologie nazývá předměty či situace, které vznikly jako vedlejší produkt lidské činnosti. Patří sem výrobní odpad (například odštěpky vzniklé při výrobě kamenných nástrojů), změny na plodinách i hospodářských zvířatech dané nezáměrným šlechtěním či uhlíky z vyhaslých ohnišť.

Přírodní prameny člověk přímo neovlivnil, i tak ale mohou vypovídat o tom, čemu čelil a jak on ovlivňoval krajinu. Zkoumány jsou například sedimenty v jezerech, ze kterých lze analýzou pylů vyčíst, jak se měnila skladba rostlin v jeho okolí, což je přímo navázané na to, zda tam člověk v minulosti např. kácel. Jde o prameny, které archeologové typicky zkoumají společně s odborníky z jiných oblastí (např. geology či palynology).

Datování v archeologii

Přesně určit, kdy bylo něco vyrobeno nebo kdy člověk uložený v hrobě zemřel, je pro archeologii problém. Své nálezy je schopná datovat buďto relativně, tedy v poměru k něčemu dalšímu, nebo absolutně, tedy přesným číslem.

Pravěk je nejstarší období lidské historie charakteristické tím, že z něj nemáme žádné písemné záznamy.

Pravěk: obecně se věnuje periodizaci tohoto období a všeobecnému přehledu.

Doba kamenná řeší nejstarší období pravěku z pohledu archeologie s důrazem na nálezy z České republiky.

Doba bronzová a železná pokrývá období od počátku používání bronzu po začátek raného středověku, době stěhování národů se věnuje jen okrajově (detailně ji lze procvičovat zde).

Pravěk: mix obsahuje cvičení opakující obsah všech ostatních bloků Pravěku.

Cvičení doporučujeme doplnit o určování století a tisíciletí a orientaci na časové ose.

Pravěk je nejdelší období lidských dějin. Z tohoto období nejsou známé žádné písemné prameny, zkoumat jej tedy můžeme jen archeologicky skrze dochované hmotné památky (například nálezy keramiky) či pozůstatky dodnes zachytitelné v krajině (například obranný val okolo hradiska). Pravěkem nazýváme období od datování nejstarších nálezů (přibližně 3 miliony let zpět) po zavedení písma na daném území, což se v různých částech Evropy liší.

Dělí se podle charakteristického používaného materiálu na pět základních období, které mezi sebou přecházejí plynule. Od nejstarších jsou to:

• doba kamenná (cca 3 mil. let až 2200 př. n. l.)
  • starší – paleolit, během kterého se objevují první nástroje
  • střední – mezolit
  • mladší – neolit, se kterým přichází zemědělství
  • pozdní – eneolit
• doba bronzová (cca 2200 až 750 př. n. l.) dělící se na starší, střední, mladší a pozdní
• doba železná (cca 750 až 50 př. n. l.)
  • starší – doba halštatská
  • mladší – doba laténská
• doba římská (cca 50 př. n. l až 4. století n. l.), která se taktéž dělí na starší a mladší
• doba stěhování národů (5. a 6. století n. l.)

Paleolit, období lovců a sběračů

Starší doba kamenná je nejstarší a nejdelší období, během kterého docházelo k vývoji člověka od australopitéků po současný rod homo. Končí společně s ústupem poslední doby ledové.

Prvními doklady kreativní práce člověka jsou pozůstatky štípání kamene, v nejstarším paleolitu mají podobu pěstních klínů. Artefakty, které se nám v půdě zachovaly, jsou vyrobeny většinou z kamene, ze kterého se člověk postupně učil štípat stále menší a detailnější nástroje, kosti i mamutoviny. Mimo to si můžeme být jisti, že pracovali i se dřevem, proutím, kůžemi, šlachami a dalším organickým materiálem.

Šlo o lovce a sběrače. Primárně získávali potraviny sběrem planých rostlin a jejich plodů, hmyzu či např. měkkýšů. Takovouto stravu doplňovali masem získaným lovem jak malých, tak velkých zvířat, například mamutů či později koní a sobů.V tomto období se lidé naučili používat oheň, domestikovali psa a začali vytvářet první obydlí.

Objevují se první umělecká díla. Jde např. o:

• jeskynní malby (jeskyně Lascaux ve Francii nebo Altamira, Španělsko) nebo
• různé plastiky i lidských těl, například soška muže z mamutoviny (Brno) nebo žen, tzv. venuší.

Unikátní je v tomto tzv. Věstonická venuše, která je nejstarším nálezem keramiky na světě.

Mezolit

Střední doba kamenná byla přechodovým období mezi obdobím lovců a sběračů a prvními zemědělci. Byly objeveny menší sídliště u zdrojů potravy i první pohřebiště (nikoli jen jednotlivé pohřby).

Neolit a první zemědělci

Pro mladší dobu kamennou byla charakteristická výrazná změna životního stylu, který sem přinesli přes Balkán lidé z Blízkého východu. Tyto změny označujeme jako neolitickou revoluci. Vyznačovala se především:

• usedlým způsobem života v pevných, tzv. dlouhých domech kůlové konstrukce s pravděpodobně sedlovou střechou,
• pěstováním obilovin a luštěnin,
• domestikací a chovem zvířat (ovcí, koz, krav),
• rozmachem využívání keramiky,
• přítomností broušených kamenných nástrojů a
• počátkem tkaní látek.

Díky usedlému způsobu života i rozsáhlým využíváním keramiky, která se snadno zachovává i pod zemí, byl neolit prvním obdobím, které v krajině zanechalo výrazné stopy a velké množství archeologických nálezů.

Eneolit

V pozdní době kamenné došlo ke klimatickým výkyvům, které vedly ke změnám v zemědělství. Lidé začali pěstovat ovocné stromy, orat za pomoci dobytka a vylepšili nástroje pro sklizeň (srpy). Lidé začali zpracovávat první kovy, nejprve zlato, poté měď.

Rozsáhlejší organizaci společnosti dokládají i tzv. megalitické stavby (často hrobky), tedy stavby obsahující velké kameny. Nejznámější takovouto stavbou je Stonehenge (Velká Británie).

Doba bronzová

Doba bronzová navazuje na pozdní dobu kamennou, eneolit. Začal se využívat bronz, tedy slitina již dříve používané mědi a cínu, která je pevnější a snáze zpracovatelná než samotná měď. Jde o technologicky velmi náročné a vyžaduje nejen rozsáhlý obchod, ale i jiný styl organizace práce i společnosti, ve které se oddělují minimálně zemědělci od horníků a hutníků.

Z tohoto období již máme více prozkoumaných pohřebišť, v průběhu doby bronzové se pohřbívalo jak kostrově, tak žárově. Pohřbívalo se i na sídlištích a lidé budovali různé typy obydlí i sídlišť, jak otevřených, tak opevněných.

Doba železná

Doba halštatská

S počátkem starší doby železné se společně s bronzem a jinými drahými kovy začíná využívat i jeden pro čistě praktické účely – železo. Lidé však nadále preferovali bronz.

Ač existenci elit můžeme na základě výrazně vybavených hrobů předpokládat už od eneolitu, v tomto období mají charakteristickou podobu pohřbů s vozy, bronzovými nádobami a další bohatou výbavou. Nejen nálezy z bohatých hrobů dokládají také rozsáhlý dálkový obchod a směnu předmětů. Příkladem může být i lokalita, po které se období jmenuje, tedy Hallstatt v Rakousku, kde se v rozsáhlých dolech těžila sůl jakožto významný konzervant.

Doba laténská

Mladší dobu železnou a pro ni charakteristickou laténskou kulturu spojujeme s Kelty, prvním historicky pojmenovaným etnikem u nás (píší o nich antičtí autoři). Jejich kulturu nebo její vliv nacházíme v podstatné části Evropy, primárně v prostoru na sever od Alp. Usuzuje se, že Bójové, keltský kmen popsaný antickými autory, mohl sídlit právě v dnešním Česku. Od tohoto názvu pak mohl vzniknout dnešní latinský název pro toto území Bohemia.

Toto období s sebou přineslo mnoho technologických změn. Jmenovitě na našem území jde o:

• ustálení železa jako běžně zpracovávaný kov, hlavně pro praktické účely (například nože, sekery, dělaly se z něj ale i meče),
• první mince mince z našeho území (statéry, lidově nazývané duhovky),
• nacházíme pozůstatky po zpracování skla do podoby korálků či náramků, často spolu s precizní prací s dalšími drahými kovy,
• v pozdější fázi se prvně setkáváme i s používáním hrnčířského kruhu.

Na konci tohoto období Keltové opustili svá otevřená sídliště a budovali tzv. oppida, tedy opevněná organizovaná sídliště obvykle na kopci. Spolu se zánikem posledních oppid krátce před přelomem letopočtu Keltové z našeho území mizí.

Doba římská

Okolo přelomu letopočtu až do 4. stol. n. l. bylo charakteristické dominancí Říma i ve středoevropském prostoru. Na našem území v této době sídlil germánské kmeny Markomanů a Kvádů. V čele Markomanů stál na počátku tohoto období Marobud, jehož Markomanská říše byla krátce po přelomu letopočtu dobyta.

Boje s Římany se na naše území, tentokrát na Moravu, vrátili znovu v 2. polovině 2. století v podobě tzv. markomanských válek, které s Germány vedl římský císař Marcus Aurelius.

Z archeologického pohledu došlo oproti dřívějšímu období k úpadku. Zmizelo využívání hrnčířského kruhu i některé další technologie, objevuje se však daleko více zboží dovezeného z Římské říše.

Přibližně v 2. polovina 3. tisíciletí př. n. l. se objevují první civilizace i na poloostrově Přední Indie. Zvláště příznivé podmínky pro zemědělství byly v povodí řek Indus a Ganga, kde se hojně využívalo i umělého zavlažování. Sklizeň díky vhodným podmínkám tak mohla probíhat dvakrát až třikrát ročně.

Pro starověkou Indii byla typická rozsáhlá a často dobře organizovaná města, která byla centrem řemesel a obchodu. Indové obchodovali především s kořením, látkami, zlatými šperky i slonovinou. Slon zde byl, narozdíl od Evropy, v této době již částečně domestikovaným zvířetem využívaným pro práci, transport či k válečným účelům.

Náboženství starověké Indie

Ze starověké Indie známe tři náboženské tradice, hinduismus, buddhismus a džinismus.

Buddhismus a džinismus mají spíše filozofický základ, hinduismus je polyteistické náboženství, má tedy větší množství bohů.

Vývoj starověké Indie

Nejstarší civilizace se v dnešní Číně usadily kolem řek Jang-c-ťiang (Dlouhá řeka) a Chuang-che (Žlutá řeka), kde byly výhodné podmínky pro zemědělstvím.

Ač vývoj v Číně probíhal vzhledem ke vzdálenosti do jiných starověkých civilizací velmi samostatně, existoval obchod mezi Čínou a Středozemním mořem. Po Hedvábné stezce se do Středomoří dostávalo:

• hedvábí (luxusní látky vyráběné z bource morušového)
• kompas,
• koření a čaj,
• papír a
• později i střelný prach nebo porcelán (během raného středověku).

Vládnoucí císaři museli kromě obchodu a vnitřního chodu Číny řešit i nájezdy kočovných kmenů ze severu. Jako obranný prvek proti nim postavili Velkou čínskou zeď.

Společnost ve starověké Číně dosáhla značného stupně společenské organizace. Vedle sebe zde existovaly tři filozofické směry konfuciánství, taoismus a buddhismus.

Francká říše byla jedním z raně středověkých států, který existoval na území dnešní Francie, Německa a severní Itálie mezi lety 481 až 843. Jeho jméno je odvozeno od germánského kmene Franků, který během 5. století našeho letopočtu začal toto území osidlovat.

Vznik Francké říše

Prvním rodem, který se ve Francké říši ujal vlády, byli Merovejci. Její zakladatel Chlodvík sjednotil francké kmeny a stal se prvním franckým panovníkem. Stejně jako ostatní raně středověcí panovníci přijal křesťanství, aby tak podpořil svou moc.

Z majordomů králové

Během 8. století postupně slábla moc králů a více jí získávali majordomové, což byli nejvyšší úředníci. Jedním z nich byl Karel Martel (nazývaný Kladivo), který v roce 732 v bitvě u Poitiers porazil Araby. Tahle událost je někdy považována za zastavení jejich postupu do Evropy.

Jeho syn Pipin Krátký založil dynastii Karlovců, nazvanou podle jeho otce, a stal se králem Francké říše. Dynastie Karlovců byla druhou dynastií v dějinách Francké říše.

Karel Veliký

Nejvýznamnějším panovníkem z rodu Karlovců a v dějinách Francké říše je Karel Veliký. Ten byl v roce 800 korunován papežem na císaře, stal se tak prvním středověkým císařem. Během jeho vlády se jeho říše rozrůstala. Nechal budovat marky, což byla opevněná hraniční území.

Byl také velkým podporovatelem vzdělanosti a často se vracel zpátky k antice. Období jeho vlády se proto říká karolinská renesance. V této době byly centrem vzdělanosti kláštery, kde se ve skriptoriích opisovali knihy.

Konec Francké říše

Francká říše se rozpadla v roce 843 po podepsání Verdunské smlouvy. Byla rozdělena na tři části, a to:

• Západofranskou říši,
• Východofranskou říši a
• Lotharingii.

Vikingové pocházeli ze Skandinávie, tedy dnešního Dánska, Švédska a Norska. Původně jsou to germánské kmeny, které postupně osidlovaly sever Evropy. Doba Vikingů v Evropě je datována mezi 8. a 11. stoletím.

Život na severu

Vzhledem ke klimatickým podmínkám, tedy krátkým létům a dlouhým zimám, se Vikingové živili zejména dálkovým obchodem, rybolovem a zemědělstvím, pro které ale nebyly ve Skandinávii příznivé podmínky. Byli to výborní mořeplavci a do dějin vstoupili také jako piráti.

Expanze Vikingů

V jednotlivých částech Evropy jsou známi pod odlišnými jmény podle toho, kterým směrem se vydali.

Normané se vydali směrem na západ, kde se přes Francii, Normandie získala jméno právě podle nich,. Dostali do Anglie, objevili Island, Grónsko a v čele s Leifem Erikssonem se jako první dostali až do severní Ameriky.

Varjagové se vydali na východ, kde začali obchodovat s Byzantskou říši. Po cestě založili Kyjevskou Rus, které začal vládnout rod Rurikovců.

Náboženství a kultura Vikingů

Vikingové byli pohané . Věřili ve velké množství bohů, nejvyšším bohem byl Odin. V dnešní době patří mezi ty známější také Thor. Psali runami, které jim dle legendy získal svou obětí právě Odin.

Od Keltů k Vikingům

V Anglii žilo původně keltské obyvatelstvo, které bylo během 1. století našeho letopočtu ovládnuto Římany. Ti zde založili provincii Britannia, podle které je dnes pojmenována Velká Británie.

Během 5. století se do Anglie dostávaly kmeny Anglů, Sasů a Jutů. Souhrnně jim dnes říkáme kmeny Anglosasů. Tvořili malá království, jejichž odkaz zůstává v dnešní době v podobě hrabství (jedná se například o Kent, Essex nebo Sussex). V 8. století se v Anglii objevili Vikingové a bojovali s anglosaskými kmeny.

Vznik křesťanské Anglie

Během 6. století se do té doby pohanskou Anglií začalo šířit křesťanství s centrem v Canterbury, kde se prvním arcibiskupem stal svatý Augustin.

Vikingové byli poraženi Alfredém Velikým, kterému se podařilo sjednotit anglosaské kmeny a stal se prvním anglickým králem v roce 871. Oproti většině středověkých panovníků Alfréd Veliký uměl číst a psát.

Bitva u Hastings

Na počátku 11. století dochází k bojům o anglický trůn, který se snaží ubránit král Harold II. Ten se střetl v roce 1066 s normanským vévodou Vilémem Dobyvatelem v bitvě u Hastings.

Vilém Dobyvatel bitvu u Hastings vyhrál, porazil anglosaského krále a stal se tak anglickým králem. Zároveň byl ale normanským vévodou, který byl leníkem (podřízeným) francouzského krále.

Sámova říše

První slovanský státní útvar na západě se jmenoval Sámová říše. Informace o něm máme díky Fredegarově kronice. Šlo o kmenový svaz fungující v polovině 7. století, který vedl francký kupes Sámo. V roce 631 porazil v bitvě u Wogastisburgu franckého krále Dagoberta.

Od úmrtí Sáma až do 8. století nemáme o dění na našem území žádné informace.

Velkomoravská říše

Velká Morava byl státní útvar nacházející se primárně na území dnešní Moravy a Slovenska v 2. polovině 9. století. První známým knížem byl Mojmír I. z rodu Mojmírovců, který vyhnal ze sousedního Nitranska panovníka Pribinu a sjednotil obě země pod svou moc.

Jeho nástupce kníže Rastislav chtěl zřídit vlastní církevní organizaci, papež ho však odmítl. Obrátil se proto na byzantského císaře, který vyslal v roce 863 na Moravu dva církevní bratry Konstantina a Metoděje, jejichž posláním bylo šířit na Velké Moravě křesťanství. Ti:

• vytvořili první slovanské písmo – hlaholici,
• prosadili staroslověnštinu jako církevní jazyk, a
• v 80. letech 9. století pokřtili Bořivoje, prvního českého knížete, i s manželkou Ludmilou.

Kníže Svatopluk rozšířil území o Krakovsko, Slezsko, Lužici, Slovensko, část Maďarska a Rakousko. Za vlády Mojmíra II. se však v roce 906 říše rozpadla pod nájezdy maďarských kočovných kmenů

Rod Přemyslovců odvíjel svůj původ od bájného Přemysla Oráče. Tato knížecí a později královská dynastie vládla v českých zemích doložitelně od 2. poloviny 9. století do roku 1306.

První Přemyslovci

Prvním doloženým českým knížetem z rodu Přemyslovců byl Bořivoj I. Původně sídlil na Levém Hradci (kostel sv. Klimenta), ale přesunul do Prahy, kudy vedla významná obchodní cesta, sídlo svého rodu. V 80. letech 9. století přijal křest a tím i křesťanství na Velké Moravě.

Jeho nástupce kníže Spytihněv I. uznal v Řeznu podřízenost přemyslovských knížat Východofrancké říši, což historicky propojilo české země se západem nejen na politické úrovni, ale i náboženské. Všechny církevní organizace tak byly podřízeny Řeznu a Východofrancké říši.

Svatý Václav

Kníže Vratislav I., syn Spytihněva I., měl manželku Drahomíru. Jeho syny Václav a Boleslav vychovávala babička Ludmila, která byla dle legend uškrcena šátkem na Tetíně a následně prohlášena za svatou.

Po něm nastoupil jeho syn Václav. Bojoval s východofranckým králem Jindřichem Ptáčníkem a později mu byl nucen platit tribut pacis, tedy poplatek za mír. Mimo jiné založil kostel sv. Víta na Pražském hradě v místech, kde dnes stojí katedrála. 28. 9. 935 byl zabit ve Staré Boleslavi, dle legend na popud jeho mladšího bratra Boleslava. Později prohlášen za svatého.

Rozkvět českých zemí

Ať už Václava zavraždil kdoko, kníže Boleslav I. vládl velmi schopně. Založil množství hradů, skrze které systematicky spravoval české země. Založil i Vyšehrad. Odmítl platit tribut a začal razit nejstarší české mince, denáry. Ostatky svatého Václava nechal převést do kostela svatého Víta na Pražském hradě, což umožnilo jeho později prohlášení za svatého.

Vznik pražského biskupství

Kníže Boleslav II. na jeho vládu navázal a rozšířil území na Moravu, Slezsko, Slovensko a Malopolsko. V roce 973 založil pražské biskupství, čímž český stát zařadil mezi přední křesťanské státy.

Za jeho vlády došlo i k vyvraždění konkurentního rodu Slavníkovců v Libici.

Po smrti Boleslava II. nastává krize českého státu.

Období tzv. posledních Přemyslovců je spojeno s výrazným rozvojem českých zemí. Trvalo od roku 1198, kdy se do té doby kníže Přemysl Otakar I. stal třetím českým králem, do vymření Přemyslovců po meči roku 1306.

Vznik Českého království

Za podporu římského krále a později císaře Fridricha II. získal český kníže Přemysl Otakar  I. královský titul nejprve pro sebe a později i pro své nástupce skrze Zlatou bulu sicilskou (1212). Ta zajistila dědičně titul českého krále a ustanovila hranice Českého království včetně Moravy. Přemysl Otakar I. začal ve svém znaku využívat českého lva (dodnes např. na malém státním znaku), který nahradil svatováclavskou orlici. Zároveň změnil systém nástupnictví na primogenituru, novým králem se tedy měl vždy stát nejstarší syn panovníka, v tomto případě Václav I.

Václav I. za své vlády řešil nájezdy Mongolů do Evropy i povstání šlechty proti jeho vládě, jehož součástí byl i Václavův syn Přemysl Otakar II. Po potlačení vzpoury společně rozšířili české země o Rakousko.

Král železný a zlatý

Jako král byl Přemysl Otakar II., později přezdívaný král železný a zlatý, velmi ambiciózní. Ve sporu o Rakousko zvítězil nad uherským králem Bélou IV. a české země dočasně rozšířil až k Jaderskému moři. Zakládal města (například České Budějovice, Děčín nebo Písek), hrady (Bezděz či Špilberk) i kláštery (Zlatá Koruna). Usiloval i o titul krále Svaté říše římské, kterým se však stal Rudolf Habsburský. Přemysl jeho volbu neuznal a v následujících válkách ztratil většinu získaného území. Celý spor vyvrcholil bitvou na Moravském poli (1278), ve které Přemysl Otakar II. zemřel.

Poslední králové

V době smrti Přemysla Otakara II. bylo nástupci trůnu Václav II. sedm let a k moci se místo něj v Čechách dostal Ota Braniborský. Budoucí český král byl nějaký čas zajat a české země z důsledku válečných událostí a politických sporů zasáhl hladomor.

Samostatná vláda Václava II. se pak nesla ve znamení rozmachu českého království. Podařilo se mu získat polskou korunu pro sebe, a korunu uherského krále pro svého syna. Hospodářská situace i zahraniční obchod se rychle rozvíjel díky nově nalezeným bohatým zdrojům stříbra u Kutné Hory, které nechal Václav II. přeměnit na novou minci, pražský groš. Pro kontrolu nových zdrojů vydal horní zákoník Ius regale montanorum.

Václav III., který se po smrti Václava II. v šestnácti letech stal králem českým, polským i uherským, velmi záhy ztratil uherský trůn. Když se přibližně rok po svém nástupu na trůn začala vyostřovat i situace v Polsku, rozhodl se podniknout válečné tažení. Byl zavražděn v roce 1306 v Olomouci během své cesty do Polska.

Po Přemyslovcích se dostávají na trůn Lucemburkové, kteří českým zemím vládli ve 14. a 1. polovině 15. století. Nejvýznamnějším panovníkem z rodu Lucemburků byl Karel IV.

Jan Lucemburský

Prvním panovníkem tohoto rodu u nás. Vzal si v roce 1310 dědičku rodu Přemyslovců Elišku Přemyslovnu. Kromě panovníka českých zemí, kde mu náležel titul krále, byl i panovníkem Lucemburska.

V českých dějinách byl známý jako „král cizinec“, jeho zahraniční politika byla ale pro český stát výhodná. Za jeho vlády bylo trvale připojeno Chebsko, další připojenou částí byla Horní Lužice a slezské knížectví.

Jeho syn Karel IV. se za jeho vlády stal moravským markrabětem a postupně jeho spoluvládcem. Během této spoluvlády bylo v roce 1344 založeno pražské arcibiskupství a položen základní kámen katedrály svatého Víta.

Jan Lucemburský zemřel v roce 1346 v bitvě stoleté války u Kresčaku.

Karel IV.

Karel IV. byl synem Jana Lucemburského a otcem Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Jeho vládu detailněji rozebírame samostatně zde.

Václav IV.

Nástupcem Karla IV. byl jeho nejstarší syn Václav IV., který korunován českým králem již ve svých dvou letech. Později se stal i císařem Svaté říše římské, za jeho vlády však gradovala krize církve. Jako císař musel řešit papežské schizma, ale kvůli své nerozhodnosti si zkomplikoval vykonávání svého úřadu.

Církevní problémy musel řešit i jako český král. Neshody vyvrcholily, když nechal umučit spolupracovníka českého arcibiskupa Jana z Pomuku. Později byl podporovatelem Jana Husa. Proti jeho vládě vznikl i šlechtický odboj, který si říkal panská jednota a byl podporován jeho bratrem Zikmundem. Ti krále dokonce dvakrát zadrželi. Kvůli komplikacím jak s církví, tak ve vnitřních záležitostech českého státu, byl v roce 1400 sesazen z trůnu císaře Svaté říše římské.

V roce 1409 vydal Dekret kutnohorský, který umožnil získat Čechům kontrolu nad univerzitou v Praze. Volební hlasy byly rozděleny 3:1 ve prospěch Čechů, jeden hlas měly všechny zbývající národy.

Zemřel v roce 1419 po první pražské defenestraci, říká se, že měl v reakci na zprávy o události mrtvici.

Zikmund Lucemburský

Nástupcem Václava IV. měl být jeho mladší bratr Zikmund Lucemburský, uherský král, kterému se v českých dějinách přezdívá „liška ryšavá“.

Ten byl v této době již císařem Svaté říše římské. V roce 1419 byl přijal za moravského markraběte a částí Čechů za českého krále, husité ho ale neuznali až do konce husitských válek. V českých dějinách je toto období nazýváno obdobím mezivládí, interregnum.

Českým králem byl oficiálně uznán až v souvislosti s Basilejskými kompaktáty v roce 1436. Zemřel o rok později v roce 1437 bez nástupce.

Karel IV. žil v letech 1316 až 1378. Jeho rodiči byli Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, který jej pojmenovali Václav. Byl vychováván a vzděláván v Paříži, kde přijal jméno Karel. Již před svou korunovací českým králem spoluvládl se svým otcem. Byl u založení pražského arcibiskupství v roce 1344, při této příležitosti byl položen základní kámen katedrály svatého Víta na Pražském hradě.

Českým králem byl korunován v roce 1347 novou českou korunou vyrobenou podle jeho představ. Svatováclavská koruna je dnes součástí českých korunovačních klenotů. Už na pohřbu byl nazýván Otcem vlasti.

Zakladatelská činnost

Za svého života Karel IV. založil a nechal postavit obrovské množství památek. Za jeho vlády se Praha stala největším středoevropským městem (40 000 lidí). Založil či nechal vybudovat například:

• Nové Město pražské, které obývali primárně Češi (zatímco Staré Město Němci),
• Karlův most pro spojení dvou částí Prahy na místě bývalého Juditina mostu,
• Hradčany, což je čtvrť poblíž Pražského hradu,
• v době hladomoru nechal vystavět v Praze Hladovou zeď,
• hrad Karlštejn, Kašperk či město Karlovy Vary.

V roce 1348 také pomohl založit 1. univerzitu u nás, Karlovu univerzitu v Praze.

Výuka probíhala v kolejích, kde studenti i bydleli, nejslavnější je Karolinum.

České země za vlády Karla IV.

V roce 1348 rozhodl Karel IV. o změně názvu českého království, které je oficiálně nazýváno země Koruny české (existovaly až do roku 1918). Jeho částmi bylo České království, Morava, Slezsko, Horní Lužice, Dolní Lužice, Braniborsko a Horní Falc.

Karel IV. chtěl vyhlásit i svůj zákoník Maiestas Carolina, ale šlechta mu v tom zabránila, protože by král měl mnohem větší moc. Vlastní zákoník tedy nevydal.

Karel IV. císařem

Kromě českého krále byl Karel IV. i císařem Svaté říše římské. V roce 1355 se vydal na korunovační cestu do Říma, během které projel celé území říše. Na uložení říšských korunovačních klenotů nechal vystavět hrad Karlštejn, byla k tomu určena kaple svatého Kříže.

Osobní život

Karel IV. měl čtyři manželky – Blanku z Valois, Annu Falckou, Annu Svídnickou a Elišku Pomořanskou, díky sňatkům se mu podařilo značně rozšířil území českého státu. Zároveň mluvil pěti jazyky – česky, latinsky, italsky, německy a francouzsky, což mu výrazně usnadňovalo diplomacii.

Měl tři syny , syn Václav se stal císařem a českým králem, syn Zikmund získal titul polského krále a Jan Zhořelecký byl braniborským markrabětem.

Počátky husitských válek

Začátek husitských válek je spojen s první pražskou defenestrací, která se stala na Novoměstské radnici v Praze 30. července 1419. V tento den zuřivý dav vyhodil z jejích oken konšely, kteří nepodporovali myšlenky husitského učení.

Po této události zemřel český král Václav IV. a jeho nástupcem se stal jeho bratr Zikmund, který byl zároveň císařem Svaté říše římské. Čeští šlechtici, ale odmítli jeho volbu a české země byly až do roku 1436 bez krále. Tomuto období se říká bezvládí, tedy interregnum.

Čtyři pražské artikuly

Společným programem husitů byly čtyři pražské artikuly:

1. přijímání pod obojí,
2. povinnost trestat smrtelné hříchy,
3. svobodné kázání božího slova,
4. zákaz světského panování kněží (církev nesmí vlastnit pozemky).

Průběh bojů

Zikmund Lucemburský se jako císař Svaté říše římské postavil se do čela křížových výprav proti husitům, které vyhlásil papež. V průběhu husitské revoluce jich proběhlo celkem pět.

V roce 1420 došlo k první bitvě husitských válek a to u Sudoměře, byla při ní použita vozová hradba a vyhráli ji husité. První křížová výprava proběhla v létě 1420, čítala asi 30 000 křižáků. Husité se proti nim postavili ve dvou bitvách na Vyšehradě a na Vítkově. Obě dvě bitvy vyhráli husité.

V roce 1421 se konal sněm v Čáslavi, který potvrdil odmítnutí Zikmunda Lucemburského na český trůn a přijal oficiálně čtyři pražské artikuly jako husitský program.

V roce 1431 v čele páté křížové výpravy stanul kardinál Cesarini, ten se zúčastnil i bitvy u Domažlic, při které prý křižáci utekli před samotnou bitvou, protože se zalekli husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci.

Konec husitských válek a jejich důsledky

V této době došlo k rozkolu mezi husity. Jedna část chtěla dlouhou válku ukončit, dnes jim říkáme umírnění husité. Takzvaní radikální husité chtěli dál pokračovat v bojích až do úplného vítězství.

Tyto dvě skupiny se proti sobě postavily v poslední bitvě husitských válek, v roce 1434, v bitvě u Lipan. Vítězně z ní vyšli umírnění husité a husitské války touto událostí končí.

V roce 1436 byla přijata Basilejská kompaktáta, která byla vyhlášena v Jihlavě. Ta ustanovila Zikmunda Lucemburského českým králem a zároveň povolila českým husitům přijímání pod obojí.

Společnost ve Francii před Velkou francouzskou revolucí

• Ve 2. pol. 18. století je Francie nejmocnějším státem v kontinentální Evropě.
• Obyvatelé rozděleni do třech stavů:

Příčiny Velké francouzské revoluce

• nespokojenost třetího stavu, který byl bez politické moci
• chaos ve státní správě, nepořádek v zákonech
• finanční krize
• náboženská nesvoboda

Ludvík XVI.

• Nastoupil na trůn v roce 1774.
• vzdělaný, ale mírný a slabý král
• manželka Marie Antoinetta (dcera Marie Terezie), vedou rozmařilý život
• Za jeho vlády došlo ke ztrojnásobení státního dluhu. Finanční krizi se snažil řešit zvyšováním daní a rušením fondů pro sociálně slabé.
• Opatření byla velmi nepopulární.

Zrod revoluce

• Na jaře roku 1789 byly svolány generální stavy do Versailles, aby na požadavek krále odsouhlasily nové daně.

• Privilegované stavy odmítají vzdát se svých výsad a práv.
• Třetí stav nesouhlasí se způsobem hlasování, který je pro něho nevýhodný. (Má sice nejvíc členů, ale nejméně hlasů). Proto ustavuje Národní shromáždění jako vlastní orgán a do Národního shromáždění jsou pozvány také zástupci dvou vyšších stavů. Z nich se přidává většina duchovenstva a část šlechty.
• Z Národního shromáždění vzniká Ústavodárné národní shromáždění, jeho hlavním úkolem je vypracování ústavy.
• Král se pokusil jednání stavů zmařit, ale podlehl politickému tlaku a nakonec s jednáním souhlasil.

Dobytí Bastily

• Král politicky ustoupil, ale poslal k Versailles vojsko, aby si zajistil pořádek.
• To popudilo pařížské občany, kteří vyrabovali zbrojnici, a začali sestavovat milice z ozbrojených občanů.
• Královo vojsko u Paříže vyburcuje občany k akci.
• 14. července 1789 ozbrojení občané dobývají pařížskou pevnost a vězení Bastilu.

• Nepokoje se z Paříže šíří na venkov, kde ozbrojení obyvatelé drancují šlechtická sídla.

Symboly Velké francouzské revoluce

První revoluční zákony

• Dne 4. srpna 1789 jsou vyhlášeny tzv. Srpnové dekrety.

• Deklarace práv člověka a občana byla přijata Ústavodárným shromážděním 26. srpna 1789. Zajišťuje rovnost svobodných občanů před zákonem a stala se úvodem k nové ústavě a vzorem pro pojetí moderních lidských práv.
• Král odmítá podepsat dekrety i Deklaraci a povolává do Paříže vojáky z Flander.

Francie konstituční monarchií

• V září 1791 přijata nová ústava, která vychází z Deklarace.
  • Král je hlava státu a představitel výkonné moci.
  • Rozhodující moc má Zákonodárné shromáždění.
  • Královská moc je omezena, avšak formálně zůstává hlavou státu.
• V rámci Zákonodárného shromáždění vznikají jednotlivé politické diskusní kluby, které hájí své zájmy a bojují o vliv v Zákonodárném shromáždění, postupně se tak profiluje několik navzájem soupeřících frakcí, od radikálních až po demokratické.

Revoluční zákony

Reakce Evropy na revoluční události ve Francii

• Strach ostatních evropských panovníků.
• Vzniká dohoda císaře Leopolda II. (Rakousko) a Fridricha Viléma II. (Prusko) na společném vojenském postupu proti Francii (srpen 1791).
• Ve Francii jsou král a Girondisté nakloněni válce, věří, že zvítězí.
• Vůdce Girondistů Jacques Pierre Brissot podporuje válku revoluční propagandou.

Vznik republiky

• Nepřátelská vojska pochodují na Paříž. Ve městě se šíří nemoci, je hlad, zásobování prakticky neexistuje (je nasměrováno armádě).
• 10. srpna 1792 probíhá převrat, v jeho čele stojí Danton.
• Král je uvězněn a jsou vyhlášeny volby do nového parlamentu, který nese název Národní konvent.
• Mezitím je rakousko-pruská armáda poražena v bitvě u Valmy, díky čemuž Konvent tím získává sebevědomí.
• Král je sesazen a 22. září 1792 je vyhlášena Francie republikou.

• Proti Francii se tvoří koalice složená ze států Rakouska, Pruska, Velké Británie, Nizozemí, Španělska, a dalších.
• Zpočátku opět hrozí porážka Francie, zachrání ji všeobecná mobilizace.

Jakobínská diktatura

• V Konventu se vede politický boj mezi Girondisty a uskupením Jakobínů a Kordeliérů. Girondisté jsou nepopulární (hlad, tvrdý postup proti kněžím).
• 3. června 1793 občané oblehnou Konvent proběhne zatýkání nejdůležitějších Girondistů. Do čela revoluce se dostávají jakobíni, čímž začíná jakobínská diktatura.
• Byly zřizovány Výbory, které získaly postupně moc výkonnou a soudní. Nejdůležitějším byl Výbor pro veřejné blaho, který organizoval zásobování, obranu a zahraniční politiku. Vedl jej Maximilien Robespierre.

Reformy jakobínů

• Zrušeny veškeré poplatky a feudální dávky.
• Stanovena minimální mzda a cena obilovin.
• Reforma armády.
• Vyhlášena všeobecná branná povinnost.
• Reforma ústavy.

Velký teror

• Veškerá moc je soustředěna do rukou parlamentu a Výboru veřejného blaha.
• Jakobíni nastolili ve Francii hrůzovládu, při které se zbavovali všech nepohodlných (útoky na katolickou církev, popravy politických konkurentů).
• V březnu 1794 nechal Výbor popravit představitele umírněných Dantona.
• Robespierre kolem sebe soustředil čím dál více moci, což se přestalo líbit mnohým jeho dřívějším stoupencům, kteří se obávali z jeho rostoucího vlivu. Z těchto důvodů byl Robespierre zatčen, obviněn a následně popraven stětím gilotinou.
• Byla ustavena vláda Direktoria spolu s radou Pěti set a Radou starších.

Vzestup Napoleona

• Napoleon Bonaparte byl vojenský důstojník, pocházející z Korsiky. Účastnil se revoluce na straně revolucionářů.
• Byla mu svěřena armáda, se kterou dokázal porazit vojska protifrancouzské koalice a připojit část území Itálie k Francii.
• S vojenskými úspěchy rostla i jeho politická moc.
• V roce 1798 Napoleon vedl tažení do Egypta, kde porazil Egypťany a mamlůky v bitvě u Pyramid.

• Loďstvo Napoleona bylo zničeno v námořní bitvě proti Britům u Aboukiru, po porážce se vrátil do Francie.
  
• Francouzská armáda během Napoleonova tažení prohrála několik bitev s Ruskem a Rakouskem.
• Následně se účastnil státního převratu, ve kterém zanikla Rada pěti set i Direktorium a byly ustanoveni tři konzulové.
• Po převratu byl Napoleon jmenován prvním ze tří nově vzniklých konzulů.

Zámořské objevy jsou součástí lidské historie odjakživa. Za prvního významného objevitele je považován Marco Polo, který na počátku 14. století popsal své cesty do Číny a Japonska. V historii a dějepise je s ním ale nejvíce spojováno období 15. a 16. století.

Důvody zámořských objevů

Důvodů, proč je zrovna 15. století dobou zámořských objevů, je hned několik. V této době se objevují nové typy lodí (karavela a karaka), po dobytí Pyrenejského poloostrova mohou lodě proplouvat Gibraltarem. Do Evropy se také dostávají kompasy.

Za počátek období zámořských objevů je považován rok 1415 a dobytí města Ceuta, které se nacházelo na území dnešního Maroka, Portugalci. V něm objevili jak mapy vytvořené Araby, tak popis bohatství, které je v neprozkoumaných částech světa.

Portugalské a španělské objevy

Portugalský princ Jindřich zvaný Mořeplavec, tak začal organizovat objevné cesty. V roce 1497 objevil Vasco de Gama mys Dobré naděje, což je nejjižnější bod Afriky, a poté doplul až do Indie, jejího přístavu Kalikat.

Do objevných plaveb se zapojili i Španělé a z pověření královny Isabely Kastilské a krále Ferdinanda Aragonského se vydal Kryštof Kolumbus hledat cestu do Indie západním směrem. Doplul tak k pobřeží amerického kontinentu a 12. října 1492 přistál na Bahamských ostrovech. Až do konce svého života věřil, že se ocitl v Asii.

Španělé a Portugalci se rozhodli rozdělit si svět na dvě sféry vlivu, v roce 1494 podepsali smlouvu v Tordesillas, která potvrzovala rozdělení území na dvě poloviny. Tato smlouva nebyla ostatními zeměmi respektována.

Své jméno získala Amerika od dalšího objevitele, kterým byl Amerigo Vespucci, který ji označil jako Nový svět.

Důkaz, že je Země kulatá přinesla výprava Fernao de Magalhaese, který plul pod španělskou vlajkou, mezi lety 1519 až 1522. Sám Magalhaes zemřel v bitvě na Filipínách, ale jedna z lodí se vrátila do Španělska.

Stejnou cestu podnikl v sedmdesátých letech 16. století i Angličan Francis Drake.

Conquista

Období zámořských objevů je spojeno i s dobýváním střední a jižní Ameriky. Nejvyspělejším ze tří národů byli Mayové, kteří nikdy nevytvořili centralizovanou říši. Bydleli ale ve velkých palácích pyramidového vzhledu, dosáhli mnohem větší matematické a astronomické úrovně než Evropané v té době a používali písmo podobné egyptským hieroglyfům. Velká část mayských států byla podrobena Pedro de Alvadorem.

Dalším národem byly Aztékové, kteří žili na území dnešního Mexika, jejich hlavním městem byl Tenochtitlán. Byli podrobeni mezi lety 1519 – 1521 Hernando Cortézem. Dnešní hlavní město Mexika stojí na místě, kde byl původně Tenochtitlán, který nechal Cortéz srovnat se zemí.

Posledním národem byli Inkové, kteří žili v Andách na území dnešní Peru a Bolívie. V roce 1533 byla říše podrobena Franciscem Pizzarem.

Dopad zámořských objevů

Zámořské objevy jsou považovány jako období přelomu , které odděluje středověk od novověku. Přinesly mnoho nových příležitostí, od nových plodin, přes nové vynálezy a poznatky v zemědělství až po růst cen (kvůli přísunu zlata a stříbra) a objevu nových nemocí ať už pro Evropany, tak indiány.

Průmyslová revoluce značuje období přeměny agrární (zemědělské) společnosti v průmyslovou. Jde o postupnou změnu začínající na konci 18. století v Anglii.

Rozvoj průmyslu byl umožněn pokrokem ve vědě, novými vynálezy a technologickými postupy. Do výroby byly zavedeny první stroje poháněné párou, což značně změnilo organizaci výroby. Dílenská a manufakturní činnost postupně přešla na výrobu tovární.

Nejvýznamnější vynálezy

V roce 1712 uvedl Angličan Thomas Newcomen do provozu důlní parní stroj na těžbu nerostných surovin a čerpání vody. Ten byl však značně nehospodárný, proto prošel mnoha úpravami. Tu nejvýznamnější provedl James Watt.

Parní stroj brzy přestal sloužit jen v dolech a stal se základem pro celou průmyslovou revoluci. Zároveň však bylo potřeba parní stroje něčím pohánět a z něčeho stavět. Zvedla se tedy výrazně poptávka po uhlí jakožto hlavním zdroji energie a železe, které se získávalo tavbou rudy ve vysokých pecích.

Průmyslová revoluce postupně zasáhla většinu odvětví. Byly sestrojeny první lokomotivy, parníky a později auta a letadla, což výrazně usnadnilo přepravu zboží, lidí i informací. Výzkum elektřiny vedl k jejímu využívání např. pro veřejné osvětlení.

Změny ve společnosti

Spolu se změnou výrobního systému se změnilo i uspořádání společnosti. Lidé se ve velkém stěhovali do měst, kde mohli najít práci. Výrazně se zvýšil i počet obyvatelstva celkově. Vznikla nová a velmi početná vrstva obyvatel – dělníci (proletariát).

Velkou změnou bylo i samotně zapojení strojů do výroby. Z počátku dělníci považovali stroje za zdroj jejich problémů a rozbíjeli je.

Typy průmyslu

Doprava

První světová válka byl celosvětový konflikt, který se odehrál mezi lety 1914 a 1918. Vzhledem k tomu, že šlo do té doby o největší a nejničivější válku v historii lidstva, byla dobově označována jako Velká válka.

Počátek války

Evropské státy byly již před začátkem války rozdělené a hledaly záminku pro vyhlášení války. V roce 1914 byl spáchán atentát na Františka Ferdinanda d’Este, následníka rakousko-uherského trůnu, který na jeho následky zemřel. To bylo využito jako záminka pro vyhlášení války mezi evropskými mocnostmi.

Bojující strany

Ve válce proti sobě stály Centrální mocnosti a státy Dohody. Centrální mocnosti na začátku války je tvořilo Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie, Itálie však rok po začátku války přešla na stranu Dohody. Státy Dohody na počátku války byly Velká Británie, Francie a Rusko. Během války se na jejich stranu přidala Itálie a USA, naopak Rusko z války vystoupilo rok před jejím koncem.

Závěr války

Během války se objevily nové technologie, často spojené s novým způsobem boje, tzv. zákopovou válkou. Šlo např. o tanky nebo bojové plyny.

Válku vyhrály státy Dohody, tedy Velká Británie, Francie, USA a Itálie. Německo a Rakousko-Uhersko byly poraženými státy. Rakousko-Uhersko se jako stát na konci války rozpadlo a vznikla řada národních států, mezi nimi vzniklo i samostatné Československo.

V druhé polovině dvacátých let většina států začala zažívat období poválečné konjuktury (dobrého ekonomického rozvoje). Tento rozvoj byl znát nejvíce na akciových trzích. Maxima své ceny dosáhly akcie v roce 1929. To zapříčinilo vysoké množství prodejů akcií, které vyvrcholilo krachem na New Yorské burze 24. října 1929.

Ve Spojených státech amerických proběhl krach ve čtvrtek, ale kvůli časovému posunu se situace projevila v Evropě až v pátek, proto se u nás den krachu nazývá černý pátek. Krach se projevil poklesem jak v průmyslu, tak v zemědělství. Postupně se největší ekonomická krize 20. století dostala do celého světa.

Během světové hospodářské krize došlo k:

• obrovskému nárůstu nezaměstnanosti
• razantnímu snížení životní úrovně obyvatelstva
• radikalizaci obyvatelstva a krizi demokracie, což umožnilo nástup totalitních ideologií (fašismu, komunismu nebo nacismu)

Většina států se s hospodářskou krizí potýkala až do konce třicátých let 20. století.

Spojené státy americké

Na počátku krize byl prezidentem Herbert Hoover, který byl v roce 1932 nahrazen Franklinem Delano Rooseveltem. Ten přišel s plánem ekonomické obnovy nazvaným New Deal. Jeho základními body byly:

• státní dozor nad bankami
• zákaz vývozu zlata a stříbra
• snížení mezd a důchodů
• program pomoci nezaměstnaným, získali práci na veřejných zakázkách, například stavba silnic
• regulace zemědělství

Byla také zavedena minimální mzda, délka pracovního týdne a zákaz dětské práce.

V roce 1937 se Spojené státy americké vrátili na hospodářskou úroveň, kterou měly před hospodářskou krizí. Současně si v této době procházely i politickou izolací, kterou ukončilo až jejich aktivní zapojení do druhé světové války.

Hospodářská krize v Československu (počátek 30. let)

V Československu propukla hospodářská krize v roce 1930. Došlo k poklesu průmyslu až o 40 %, propad byl i v zemědělství a dalších odvětvích jako bylo bankovnictví a zahraniční obchod. Období doprovázela řada stávek, největší proběhla v roce 1932 v Mostě, kde stávkovali horníci.

Nejvíce byly zasaženy pohraniční části Československa, kde žilo nejvíce občanů německé národnosti. Projevila se i propast mezi hospodářskou vyspělostí jednotlivých částí Československa, kde byly výrazné rozdíly mezi českými zeměmi a Slovenskem a Podkarpatskou Rusí.

Vláda se snažila následky zmírnit například zmocňovacím zákonem, díky kterému mohla přijímat zákony týkající se hospodářství bez schválení parlamentu. Využívaly se i stravenky a veřejné práce, které umožňovaly získání práce od státu nezaměstnaným.

Vzestup extremistických stran (volby v roce 1935)

I kvůli velké nespokojenosti obyvatelstva dochází k jeho radikalizaci. Více příznivců postupně získává hlavně:

• Komunistická strana Československa
• Národní obec fašistická (během židenického puče se neúspěšně pokusili o obsazení vojenských kasáren v Brně)
• Hlinkova slovenská l’udová strana (požadovala autonomii Slovenska)

Nacionalistické nálady rostou i mezi německým obyvatelstvem. Po rozpuštění dvou nacionalistických stran v roce 1933 vzniká Sudetoněmecká strana (SdP) v čele s Konrádem Henleinem. Ta v roce 1935 také vyhrála parlamentní volby, k moci se ale nedostala, protože došlo k uzavření široké koalice.

Politika a ekonomika ČSR (2. polovina 30. let)

Prezidentem se po abdikaci T. G. Masaryka stává v roce 1935 Edvard Beneš. Ještě před svým nástupem do funkce prezidenta zařídil Edvard Beneš jako ministr zahraničí podpis Malé dohody mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem, která měla zaručit spojence z východní Evropy.

Byla také uzavřena československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci. Sovětský svaz měl vojensky pomoci ČSR v případě napadení, do pomoci se musela také ale zapojit i Francie.

Československo bylo v tomto období průmyslově velmi vyspělou zemí, vyváželo výrobky do celého světa. Velké výdaje vynakládalo také na budování armády a stavbu pohraničního opevnění.

Období první republiky poté končí podpisem Mnichovské dohody v září roku 1938.

Mnichovská dohoda

Události vedoucí k podpisu Mnichovské dohody

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 začalo Německo prosazovat agresivní a expanzivní zahraniční politiku s cílem sjednotit Němce do jedné říše. Velká Británie a Francie Německu ustupovaly, uplatňovaly tzv. politiku appeasementu ve snaze zabránit další válce.

V československém pohraničí při Německu (tzv. Sudetech) od vzniku Československa převažovali Němci nad Čechoslováky. V parlamentu je zastupovala Sudetoněmecká strana (SdP) vedená Konrádem Henleinem. SdP se postupně radikalizovala a začala podporovat Hitlerovy záměry. V dubnu 1938 předložila československé vládě soubor požadavků týkající se sudetských Němců, který byl cíleně formulován tak, aby jej nebylo možné přijmout.

Situace se vyostřila v září 1938 po Hitlerových hrozbách vojenského zásahu. Československo vyhlásilo všeobecnou mobilizaci a připravovalo se bránit své hranice.

Mnichovská konference a její následky

Mezinárodní napětí velmoci řešily na konferenci v Mnichově okolo 30. září 1938. Výsledkem byl podpis Mnichovské dohody, která stvrzuje pod nátlakem již dříve ústně dojednané odstoupení Sudet Německu a jeho konkrétní podmínky.

Mnichovskou dohodu podepsalo:

• Německo zastoupené Adolfem Hitlerem,
• Itálie skrze Benita Mussoliniho,
• Francie zastoupená Édouardem Daladierem a
• Velká Británie, za kterou ji stvrdil Neville Chamberlain.

Českoslovenští politici nebyli k jednání přiznávni. Prezident Edvard Beneš po podpisu Mnichovské dohody odstoupil ze své funkce, novým prezidentem se stal Emil Hácha. Po vzoru Německa požadovalo a získalo území se svými menšinami na úkol Československa i Polsko a Maďarsko. Mobilizace byla odvolána, vojáci se bez boje vrátili z pohraničí domů. Ve československé společnosti zavládl pocit zoufalství.

Druhá republika

Druhá republika je zažitý název pro Česko-Slovensko v období od 1. října 1938 do 15. března 1939. Její území bylo oproti republice tak, jak vznikla v roce 1918, zmenšeno o oblast Sudet, části pohraničí s Polskem a jižní části Slovenska.

Země řešila nával uprchlíků z odevzdaného pohraničí. Ztratila mimo třetinu svého území množství průmyslu a veškeré opevnění budované pro případ útoku z Německa. Železniční tratě v zemi byly často přerušeny přejezdem přes jiný stát. V zemi narůstal počet národnostních sporů, potyček a provokací. V důsledku krize došlo k rozpadu demokratických principů ve státě, moc byla přenechána v rukách prezidenta a vlády, bez kontroly parlamentem.

14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatný Slovenský stát a 15. března 1939 byl zbytek republiky obsazen německými vojsky. Vznikl tak Protektorát Čechy a Morava.

Druhá světová válka byl celosvětový konflikt, který se odehrával v letech 1939 až 1945. Šlo o rozsahem největší a nejničivější válečné střetnutí v dějinách lidstva.

Příčiny a předpoklady války

Nespokojenost Německa s výsledkem 1. světové války a Velká hospodářská krize postupně vedly k tomu, že se v zemi dostal k moci Adolf Hitler a jeho nacistická strana. Pod jeho vládou začalo Německo postupně zbrojit (což mělo po 1. světové válce zakázáno) a obsazovat bez boje okolní státy (Rakousko, Československo). Francie a Velká Británie proti tomu ze strachu z války nezasáhly.

Bojující strany

• Německo bojovalo společně s Itálií (vedenou Benitem Mussolinim) a Japonskem. Dohromady jim říkáme Osa Berlín-Řím-Tokio.
• Oproti nim stála Francie a Velká Británie. Po napadení americké námořní základny Pearl Harbor Japonskem se na jejich stranu aktivně přidávají USA. Dohromady je označujeme jako Spojence.

Sovětský svaz měl nejprve s Německem smlouvu o neútočení a sám v Evropě rozšiřoval své území. Po napadení Německem se přidal na stranu Spojenců.

Situace v českých zemích

Československo ještě před začátkem druhé světové války odevzdalo Německu na základě Mnichovské dohody Sudety, v březnu 1939 se pak oddělilo samostatné Slovensko a zbytek státu, tedy Čechy a Moravu, obsadila německá armáda. Vznikl tak Protektorát Čechy a Morava pod správou Německa.

Odpor proti německé nadvládě měl různé podoby na území Protektorátu i v zahraničí. Největší akcí československého odboje byl úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V důsledku toho byly vypáleny obce Lidice a Ležáky.

Konec války a její následky

Po vylodění ve francouzské Normandii (Den D, 1944) byla obnovena západní fronta (která skončila v roce 1940, když Německo dobylo celou Francii), proti Německu se tedy bojovalo jak na západě (vojska Velké Británie, USA, Francie a dalších), tak na východě (vojska Sovětského svazu).

Válka v Evropě skončila v květnu 1945. Československo bylo z většiny (včetně Prahy) osvobozeno vojsky Sovětského svazu přicházejícího z východu, jihozápadní Čechy byly osvobozeny americkou armádou. Armády se zastavily na předem domluvené demarkační linii.

Ve světě skončila válka v září 1945 poté, co byly na japonská města Hirošima a Nagasaki shozeny atomové bomby a Japonsko se vzdalo.

Válka s sebou přinesla obrovské ztráty na životech nejen vojáků. Nacisté během války systematicky vraždili Židy a jiné menšiny v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Této politice státem organizovaného vyvražďování říkáme holokaust.

Tzv. druhá republika, tedy Československo po odevzdání části pohraničí Německu a Maďarsku, skončila v polovině března 1939, kdy se nejprve osamostatnil Slovenský štát a následně bylo celé zbývající území vojensky okupováno nacistickým Německem. To zde 16. března 1939 zřídilo tzv. Protektorát Čechy a Morava, formálně autonomní část Německa, která se ale musela řídit rozhodnutími vlády Třetí říše. Období Protektorátu končí s koncem 2. světové války 8. května 1945.

Správa Protektorátu

Státním prezidentem Protektorátu byl po celou dobu jeho existence Emil Hácha. Skutečnou moc ve státě však neměl on ani předseda vlády, ale říšský protektor jmenovaný přímo Hitlerem. Tím byl dlouho Konstantin von Neurath. Pro údajnou shovívavost k Čechům byl v roce 1941 dosazen zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Velký vliv na chod země měl v pozdějších fázích války i německý státní ministr pro Protektorát Karl Hermann Frank.

Parlament v Protektorátu neexistoval, vláda tedy vydávala nařízení, která měla platnost zákona. Říšský protektor měl však právo veškerá nařízení vetovat i vydávat svá vlastní. Byla povolena jen jedna česká politická strana a to Národní souručenství.

Československý odboj

Nesouhlas s okupací a koncem samostatného Československa se prakticky ihned přetvořit do odbojových hnutí.

Největší akcí zahraničního i domácího odboje byl útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zvaný operace Anthropoid. Jozef Gabčík a Jan Kubiš, čeští parašutisté vycvičeni pro tento úkol ve Velké Británii, zvládli 27. května 1942 i přes problémy Heydricha smrtelně zranit. Společně s dalšími parašutisty se poté nějakou dobu skrývali v kryptě pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Praze, jejich úkryt byl však na základě udání jiného parašutisty Karla Čurdy prozrazen. Všech sedm příslušníků odboje zemřelo během boje o kryptu.

Smrt prominentního nacisty měla pro obyvatelstvo Protektorátu dalekosáhlé následky. Šlo například o:

• popravy v rámci tzv. heydrichiádě, často za schvalování atentátu,
• vypálení obce Lidice a Ležáky, či
• zavraždění všech, u kterých bylo podezření, že pomáhali parašutistům.

Na základě této akce ale zároveň Velká Británie odvolala Mnichovskou dohodu a posléze slíbila i obnovení poválečného Československa v předmnichovských hranicích.

Konec války v Protektorátu

Území Protektorátu, ze kterého posléze vzniklo opět Československo, bylo postupně osvobozováno od března do května 1945. Většinu území včetně Prahy osvobodila z východu přicházející armáda SSSR, jih a jihozápad osvobodila americká armáda. Ta se zastavila na předem stanovené demarkační čáře, která vedla přibližně městy Český Krumlov, Písek, Plzeň (osvobozeny USA) a Karlovy Vary (osvobozeny SSSR).

Ač si konec války připomínáme státním svátkem 8. května, kdy Německo kapitulovalo, poslední boje skončily až 11. května 1945.

Holokaust označuje systematické pronásledování a hromadného vyvražďování nacistickým Německem. Nejčastěji se takto označuje vyvražďování Židů, mnohdy se však používá i pro perzekuci Romů, osob s postižením, homosexuálů či politických odpůrců. Celkem bylo během vlády Adolfa Hitlera v rámci takzvaného konečného řešení židovské otázky zavražděno okolo 6 milionů Židů. Dohromady bylo zavražděno 11 až 17 milionů lidí.

Diskriminace Židů

Nacistická strana se v Německu proti Židům vymezovala již od svého vzniku. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci postupně svá zaměstnání ztráceli vědci, lékaři, umělci i právníci židovského původu.

Základem pro pozdější vyloučení všech Židů ze společnosti se staly Norimberské zákony vydané v roce 1935 v Německu. Židé byli postupně zbaveni všech občanských práv a bylo jim zakázáno mnoho běžných věcí, jako například chodit na některá veřejná místa jako jsou parky nebo náměstí, navštěvovat divadla, kina či kavárny a jezdit v jiném než posledním vagonu ve vlaku. Byl jim zabavován majetek, výrazně omezena možnost nakupovat (i základní potraviny) či chovat domácí zvířata.

Obdobná opatření jako v Německu se po vzniku Protektorátu začala týkat i Židů žijící na území bývalého Československa.

Konečné řešení

Na začátku roku 1942 zástupci Německa na konferenci ve Wannsee definitivně rozhodli o úplné likvidaci Židů v Evropě. K tomuto účelu byla dobudována síť koncentračních a vyhlazovacích táborů, do kterých byly Židé přiváženi transporty (obvykle přecpanými vlaky původně určenými pro dobytek) z ghett, kde byli shromažďováni.

Zatímco v koncentračních táborech vězni za nelidských podmínek pracovali, vyhlazovací tábory sloužily k systematickému vyvražďování nejčastěji v plynových komorách.

Významné lokality:

• Osvětim (Auschwitz. Polsko): jeden z největších komplexů koncentračního a vyhlazovacího tábora za 2. světové války
• Dachau (Německo): první koncentrační tábor, zřízený už roku 1933 pro politické odpůrce nacistů
• Chelmno (Polsko): první vyhlazovací tábor, jako první začal využívat k usmrcování plyn, zavražděny zde byly mimo jiné děti z Lidic a Ležáků
• Ravensbrück (Německo): koncentrační tábor především pro ženy, do kterého byly poslány např. ženy z Lidic
• Mauthausen (Rakousko): jeden z největších komplexů primárně koncentračních táborů, často zde končili političtí vězni a vzdělanci

• ghetto Terezín (Protektorát): sběrný tábor pro židovské obyvatelstvo na území Protektorátu
• Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu (Protektorát): koncentrační tábory pro české Romy

Norimberské procesy probíhaly v Německu v Norimberku v Justičním paláci mezi 20. listopadem 1945 až 1. říjnem 1946. Norimberk byl vybrán i proto, že se jednalo o místo, kde se konaly obrovské nacistické přehlídky. Jednalo se o proces s vysoce postavenými představiteli nacistického Německa.

24 obžalovaných bylo obviněno z trestných činů proti lidskosti, míru a nejtěžších válečných zločinů. Zahrnuta tam byla také genocida, tedy úmyslné a systematické zničení (v tomto případě) náboženské skupiny. Právním základem byla londýnská charta ze srpna 1945, která určila možnosti soudů pro potrestání hlavních válečných zločinů. Kromě osob byly odsouzeny jako zločinné i organizace SS, SD, gestapo a vedení nacistické strany (NSDAP).

V čele procesů byly vítězné státy druhé světové války, tedy:

• USA,
• Velká Británie
• Francie a
• Sovětský svaz.

Každý ze států byl zastupován hlavním a zastupujícím soudcem a žalobcem. Každý obžalovaný měl svého obhájce, ti byli obvykle německé národnosti. Adolf Hitler, Joseph Goebbels a Heinrich Himmler se norimberských procesů nedožili.

Nejznámější odsouzení v rámci Norimberských procesů

Po skončení hlavních norimberských procesů proběhly i následné mezi lety 1946 až 1949.

Pojmem studená válka se označuje období politického napětí v 2. polovině 20. století. Po 2. světové válce se svět rozdělil na dvě části soustředěné okolo dvou vítězů, Sovětský svaz (SSSR) a USA, a jejich spojenců. Napětí mezi těmito mocnostmi bylo nebezpečné i z toho důvodu, že obě vlastnily jaderné zbraně. Mezi soupeřícími stranami nakonec nikdy nedošlo k otevřené válce, napětí se projevovalo jiným způsoby (závody ve zbrojení či dobývání vesmíru, podporou různých stran během války ve Vietnamu či Koreji, a podobně). Toto období oficiálně skončilo v roce 1991 rozpadem SSSR.

Soupeřící strany

Ve studené válce proti sobě stály dva bloky oddělené v Evropě tzv. železnou oponou.

Na jedné straně stál západní blok v čele s USA, jeho členy byly i např. Velká Británie či Francie. Jednalo se o státy s tržní ekonomiku a výrobními prostředky v soukromém vlastnictví (dohromady to označujeme jako kapitalismus) a demokratickým státním zřízením.

Proti nim stál východní blok v čele s SSSR, jehož součástí bylo i tehdejší Československo. Moc v těchto zemích držela moc komunistická strana daného státu, jednalo se tedy o totalitu, a ekonomika fungovala na principu plánovaného hospodářství.

Mezinárodní dohody a organizace

Trumanova doktrína (1947) jasně definovala, že se USA budou distancovat od komunistických států a budou se snažit zamezit šíření komunismu. USA zároveň v rámci tzv. Marshallova plánu (1948) nabízely pomoc válkou zničené Evropě, kterou státy východního bloku odmítly. USA a státy západní Evropy následně uzavřely spojeneckou smlouvu, která zaručovala bezpečnost všech členů a zároveň obsahovala i snahu o zamezení šíření komunismu. V roce 1949 tak vznikla Severoatlantická aliance, NATO.

Ve východním bloku byl v reakci na vznik NATO uzavřen vojenský pakt, Varšavská smlouva. Mimo to zde fungovala i ekonomická organizace Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Československo bylo členem obou těchto organizací.

Krize studené války

Zároveň s těmito velkými krizemi obě strany využívaly i jiné metody boje, např. špionáž, propagandu a cenzuru, hospodářské blokády či soupeření ve sportu.

Konec studené války

Zejména v 80. letech začalo plánované hospodářství východního bloku značně selhávat a zaostávat. Špatná ekonomika, nespokojenost s režimem a další aspekty vedly v roce 1989 k sérií revolucí, které ukončily vládu ve většině komunistických států východního bloku. Sovětský svaz jako takový se rozpadl v roce 1991, čímž studená válka skončila.

Konec války v Československu

Osvobozování Československa probíhalo na jaře 1945, definitivně skončilo 9. května 1945. Většinu území osvobodila sovětská armáda, část jihozápadních Čech byla osvobozena Američany. Armády se zastavily na předem stanovené demarkační linii. Po osvobození došlo na mnoha územích k vlně násilí na německém obyvatelstvu.

Formování nové vlády a uspořádání poválečného Československa začalo ještě před koncem války ze členů londýnského i moskevského odboje. Jako prezident i nadále vystupoval Edvard Beneš. Nová vláda byla v důsledku předválečných událostí (Mnichovská dohoda) orientována primárně na SSSR a jako svůj programový dokument schválila Košický vládní program.

Na konci války byla též k Podkarpatská Rus byla na základě smlouvy odstoupena SSSR.

Politika let 1946 až 1948

Před volbami vládla v ČSR stále exilová vláda a následně Prozatímní národní shromáždění. Jako zákony byly přijímány primárně tzv. Benešovy dekrety neboli dekrety prezidenta republiky.

Parlamentní volby v roce 1946 byly veskrze svobodné, volilo se ze stran Národní fronty. Celkově volby vyhrála Komunistická strana Československa (KSČ), na Slovensku však zvítězila Demokratická strana. Prvním poválečným předsedou vlády se stal Klement Gottwald, předseda KSČ.

Únor 1948 a jeho následky

KSČ z pozice vládnoucí strany na začátku roku 1948 vyměnila několik nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti, proti čemuž začali protestovat nekomunističtí ministři vlády. 12 z 25 ministrů, tedy menšina, následně podalo demisi s představou, že ji prezident Beneš nepřijme a vynutí si obnovení spolupráce nebo předčasné volby.

KSČ však začala využívat svůj vliv na primárně dělnické obyvatelstvo, aby poukázali na to, kolik lidí stranu podporuje. Uspořádali manifestaci v Praze i generální stávku, založili Akční výbory Národní fronty a Lidové milice. Pod tímto nátlakem 25. února 1948 prezident Beneš demise vlády přijal a KSČ postupně obsadila volné pozice prokomunistickými politiky.

V květnu 1948 byla přijata nová ústava nahrazující tu prvorepublikovou, která Československo definovala jako lidově-demokratický stát. Proběhly také volby do Národního shromáždění, hlasovat však bylo možné jen pro komunisty ovládanou jednotnou kandidátku Národní fronty. Po těchto událostech bylo Československo již plně součástí tzv. východního bloku.

Sametovou revolucí nazýváme sérii událostí, které v Československu v listopadu a prosinci 1989 vedly k pádu komunistického režimu. Název “sametová” odkazuje na to, že během ní nikdo nezemřel a oproti jiným zemím proběhla daleko méně násilněji.

Sametová revoluce byla součástí širšího procesu pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Tato revoluce otevřela Československu cestu k demokracii, tržní ekonomice a integraci do západních struktur, jako jsou NATO a Evropská unie.

Události 17. listopadu

17. listopadu 1989 začala na Albertově v Praze schválená studentská demonstrace připomínající si Mezinárodní den studentstva a uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939. Dav postupně z Vyšehradu zamířil na Národní třídu, kde jim cestu zahradil Sbor národní bezpečnosti (SNB) a demonstraci brutálně rozehnal.

Vzhledem k brutalitě zásahu se rychle rozšířila i fáma, že kvůli zásahu někdo zemřel, což se ale později ukázalo jako nepravdivé.

Další průběh revoluce

Tento tvrdý zásah vyvolal masové protesty po celé zemi, ke kterým se postupně přidávali další občané, disidenti i organizace. Během několika týdnů se komunistická vláda ocitla pod tlakem masových demonstrací a generálních stávek, které si vyžádaly politické změny.

V politických změnách hrálo klíčovou roli hnutí Občanské fórum, v jehož čele stál disident a dramatik Václav Havel, pozdější prezident Československa. Kromě Občanského fóra se na změnách podílelo i hnutí Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Dne 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem, což symbolicky završilo proces demokratizace Československa.

Románský sloh vznikl v 10. století na území západní a jižní Evropy. Vycházel z kultury antického Říma, od čehož byl odvozen jeho název „románský“. Na české území se tento sloh dostává až v průběhu 12. století.

Románská architektura

Stavby a celý vývoj slohu byly ovlivněny vývojem v jednotlivých zemích. Typickými stavbami byly rotundy a baziliky. Rotunda má kruhový půdorys a často je u ní i půlkruhový výklenek, který se nazývá apsida. Bazilika je obdélníkového půdorysu, který je dělen na několik částí, které nazýváme lodě.

Dalšími znaky románského slohu jsou:

• mohutné zdi,
• sdružená okna rozdělená sloupky.
• zdobené sloupy a
• portály, tey zdobené vstupy.

Dalšími stavbami, které u nás můžeme v románském slohu najít, jsou hrady, kamenné mosty nebo kláštery.

Zdi byly zdobeny freskami. Jednalo se o barevné malby do vlhké omítky. U nás je jimi proslavena rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě, na jejíž zdech jsou ztvárněni přemyslovští panovníci.

Románské písemnictví

Hlavním jazykem této doby byla latina. Knihy vznikaly v klášterech ručním přepisováním na pergamen v přímo k tomu určených skriptoriích. Prvnímu zdobenému písmenu na stránce říkáme iniciála a ilustracím v knihách iluminace.

Typickým dílem této doby jsou kroniky a legendy. Autorem Kroniky české je Kosmas, kniha je napsána v latině. Jedná se o nejstarší českou kroniku, která popisuje dějiny od stavby Babylonské věže a pokračuje až do doby Kosmova života.

Gotika navazuje časově i myšlenkově na románské umění. Vychází ze slova „gótské“ podle kmene Gótů. Tento styl byl brán jako úpadek. Původ nacházíme ve Francii v druhé polovině 12. století, odkud došlo k jejímu šíření po celé Evropě. Společně s rozmachem slohu v architektuře došlo i ke změnám ve společnosti a v myšlenkovém směřování, kdy bůh je viděn jako stvořitel.

Společnost v období gotiky

V tomto období docházelo k zakládání a rozvoji měst. První školy vznikaly při kostelech a klášterech, hlavním jazykem vzdělanců byla latina. Postupně se vzdělání rozšířilo i odděleně od církevních institucí a školy začaly vznikat i ve městech. Stále však byly dostupné jen pro chlapce.

Byly založeny nové církevní řády, např. dominikáni a františkáni.

Gotická architektura

Nejtypičtější stavbou tohoto slohu je katedrála, která znázorňuje touhu středověkého člověka přiblížit se Bohu. Důraz byl v těchto stavbách kladen na vertikalitu – svislý rozměr. Takto vysoké budovy byly postaveny s pomocí lomeného oblouku, který je často vykládán i jako spojené ruce k modlitbě, a opěrného systému, který můžeme najít ze stran katedrál. Využíval se vnější opěrný systém, který byl zvenku katedrály, i vnitřní opěrný systém, který najdeme uvnitř stavby.

Katedrály mají nejčastěji tři lodě s rozsáhlou příčnou hlavní lodí. Okna jsou úzká a zakončená lomeným obloukem. Jako ozdoby na gotických katedrálách jsou využívány:

• fiály (čtyřboký jehlan zdobený kraby),
• chrliče (zakončení okapu ve tvaru mystického zvířete),
• rozety (kruhové ozdobné okno),
• vitráže (barevná skleněná výplň oken) a
• portály neboli vstupy jsou většinou zakončeny lomeným obloukem.

Typickou sochou pro toto období byla madona, postava Panny Marie s malým Ježíšem v náručí. Dalšími stavbami v gotickém slohu, které můžeme často potkat, jsou gotické hrady, vznikaly i gotické měšťanské domy a radnice.

Gotickou architekturu dělíme na tři období – rané, vrcholné a pozdní.

Gotická architektura v českých zemích

Každé období je spojené s vládou jiného rodu. Raná gotika je spojena s Přemyslovci. Vrcholná gotika je spojena s Lucemburky. Pozdní gotika je spojena s Jagellonci.

Renesance vznikla ve 14. století v severní Itálii v prostředí bohatých městských států. Nový životní styl časově navazoval na gotiku, ale myšlenkově na antiku. Pozornost se v renesanci obrací na člověka, na lidské potřeby a odvrací se od Boha.

Spolu s renesancí se rozvíjí i myšlenkový směr humanismus, který klade důraz na lidské schopnosti a znalosti (rozum, důstojnost, svobodné rozhodování).

Věda a vzdělanost

Rozvoj vzdělanosti souvisel se znalostí jazyků. Kromě univerzální latiny se začaly prosazovat národní jazyky, stará řečtina a hebrejština. V tomto období vznikají nové vědní obory, které zkoumají přírodu.

Astronomie

Nově vzniklou vědou zabývající se přírodou, konkrétně pozorováním vesmíru a vesmírných těles, byla též astronomie. V této době mezi sebou soupeřily dvě teorie o vzájemném postavení Země a Slunce; tedy zda se Země točí kolem Slunce (názor několika astronomů) nebo Slunce kolem Země (názor církve).

Umění

Renesanční umění upuští od ideálů gotiky. Touží po dokonalosti, hledá ideální a univerzální pravidela. Umělci získali v této době významné společenské postavení, do umění proniká matematika, řeší se proporce a perspektiva, tedy optický jev, při kterém se nám vzdálenější předměty jeví menší než předměty blíže položené.

Architektura

Pro renesanci jsou typické stavby symetrické, s přímými liniemi. Mezi typické renesanční stavby patří zámky, vily, měšťanské domy. Velké oblibě se těšily udržované zahrady s živými ploty a terasami. Chrámy, pokud se stavěly, měly kruhový a podélný půdorys.