Vybavení kuchyně

Nádobí

Mnohé nádobí je vyrobeno ze skla. Běžné sodnovápenaté sklo se v základu vyrábí ze sklářského písku, vytříděného starého skla, sody (uhličitanu sodného, \mathrm{Na_2CO_3}) a uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}). Borosilikátové sklo (varné sklo) odolává změnám teplot (má nízkou tepelnou roztažnost), jsou z něj např. varné konvice. Při jeho výrobě se používá oxid boritý (\mathrm{B_2O_3}).

Porcelán se vyrábí z horniny kaolinu, ostřiva (oxidu křemičitého, \mathrm{SiO_2}) a taviva (živec).

Hrnce, pánve nebo příbory mohou být z korozivzdorné (nerezové) oceli. Ta kromě železa (\mathrm{Fe}) obsahuje např. chrom (\mathrm{Cr}), nikl (\mathrm{Ni}) nebo molybden (\mathrm{Mo}). Litina sestává ze železa s větším podílem uhlíku (\mathrm{C}). Litina má značnou tepelnou kapacitu, pomalu se nahřívá, ale na druhou stranu i delší dobu udrží teplo. Povrch litinového nádobí bývá smaltovaný, aby pokrm nepřišel do přímého kontaktu s kovem. Výbornou tepelnou vodivost v rámci nádobí má měď (\mathrm{Cu}) či hliník (\mathrm{Al}).

Nepřilnavý povrch nádobí bývá zhotoven z teflonu (PTFE, polytetrafluorethen). Jde o polymer obsahující atomu uhlíku a fluoru. Je tepelně odolný asi do 260 °C, odpuzuje vodu a má nízké tření. Mezi nevýhody patří jeho výroba zatěžující životní prostředí. Teflon také není příliš mechanicky odolný, časem se jeho drobné částice začínají uvolňovat do jídla. Narušování teflonového povrchu dále urychluje např. kontakt s kovovými nástroji či příbory.

Nádobí může být vyrobeno též z plastu. Běžné plasty (např. polyethylen – PE, polypropylen – PP) nejsou příliš teplotně odolné (proto by neměly přicházet do kontaktu s horkými potravinami a nápoji), snadno dochází k narušení jejich povrchu a uvolňování mikroplastů do jídla. Nástroje odolnější vysokým teplotám (např. obracečky) bývají vyrobené z polyamidů, jejich výhodou je, že neničí povrchy nádob.

Dalším materiálem pro výrobu nádobí a nástrojů je silikon, který v základu obsahuje řetězec atomů křemíku (\mathrm{Si}) a kyslíku (\mathrm{O}) s navázanými organickými skupinami.

Mytí nádobí, čištění povrchů

Mycí a čisticí prostředky se obecně označují jako detergenty. Patří mezi ně zejména tenzidy, ty snižují povrchové napětí vody. Jsou schopné na sebe vázat vodu i látky rozpustné v tucích (nečistoty). Např. do tablet do myčky se často přidávají i enzymy, které štěpí zbytky jídla. Použitím teplé vody se zvyšuje rychlost chemických reakcí i fyzikálních dějů, a tím i efektivita mytí.

Pro čištění povrchů se používá např. tekutý písek. Ten obsahuje částice oxidu křemičitého, které mechanicky narušují nečistoty.

Vodní kámen vzniká usazováním (krystalizací) uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}) na površích. Ten lze odstranit pomocí kyselých roztoků (např. octa, kyseliny citronové). Naopak usazené organické taniny (např. hnědý povlak u nádobí určeného na čaj) efektivně odstraní třeba roztok jedlé sody (\mathrm{NaHCO_3}), který zajistí zásadité prostředí a navíc také funguje jako abrazivum.