Středověk

Francká říše byla jedním z raně středověkých států, který existoval na území dnešní Francie, Německa a severní Itálie mezi lety 481 až 843. Jeho jméno je odvozeno od germánského kmene Franků, který během 5. století našeho letopočtu začal toto území osidlovat.

Vznik Francké říše

Prvním rodem, který se ve Francké říši ujal vlády, byli Merovejci. Její zakladatel Chlodvík sjednotil francké kmeny a stal se prvním franckým panovníkem. Stejně jako ostatní raně středověcí panovníci přijal křesťanství, aby tak podpořil svou moc.

Z majordomů králové

Během 8. století postupně slábla moc králů a více jí získávali majordomové, což byli nejvyšší úředníci. Jedním z nich byl Karel Martel (nazývaný Kladivo), který v roce 732 v bitvě u Poitiers porazil Araby. Tahle událost je někdy považována za zastavení jejich postupu do Evropy.

Jeho syn Pipin Krátký založil dynastii Karlovců, nazvanou podle jeho otce, a stal se králem Francké říše. Dynastie Karlovců byla druhou dynastií v dějinách Francké říše.

Karel Veliký

Nejvýznamnějším panovníkem z rodu Karlovců a v dějinách Francké říše je Karel Veliký. Ten byl v roce 800 korunován papežem na císaře, stal se tak prvním středověkým císařem. Během jeho vlády se jeho říše rozrůstala. Nechal budovat marky, což byla opevněná hraniční území.

Byl také velkým podporovatelem vzdělanosti a často se vracel zpátky k antice. Období jeho vlády se proto říká karolinská renesance. V této době byly centrem vzdělanosti kláštery, kde se ve skriptoriích opisovali knihy.

Konec Francké říše

Francká říše se rozpadla v roce 843 po podepsání Verdunské smlouvy. Byla rozdělena na tři části, a to:

• Západofranskou říši,
• Východofranskou říši a
• Lotharingii.

Vikingové pocházeli ze Skandinávie, tedy dnešního Dánska, Švédska a Norska. Původně jsou to germánské kmeny, které postupně osidlovaly sever Evropy. Doba Vikingů v Evropě je datována mezi 8. a 11. stoletím.

Život na severu

Vzhledem ke klimatickým podmínkám, tedy krátkým létům a dlouhým zimám, se Vikingové živili zejména dálkovým obchodem, rybolovem a zemědělstvím, pro které ale nebyly ve Skandinávii příznivé podmínky. Byli to výborní mořeplavci a do dějin vstoupili také jako piráti.

Expanze Vikingů

V jednotlivých částech Evropy jsou známi pod odlišnými jmény podle toho, kterým směrem se vydali.

Normané se vydali směrem na západ, kde se přes Francii, Normandie získala jméno právě podle nich,. Dostali do Anglie, objevili Island, Grónsko a v čele s Leifem Erikssonem se jako první dostali až do severní Ameriky.

Varjagové se vydali na východ, kde začali obchodovat s Byzantskou říši. Po cestě založili Kyjevskou Rus, které začal vládnout rod Rurikovců.

Náboženství a kultura Vikingů

Vikingové byli pohané . Věřili ve velké množství bohů, nejvyšším bohem byl Odin. V dnešní době patří mezi ty známější také Thor. Psali runami, které jim dle legendy získal svou obětí právě Odin.

Od Keltů k Vikingům

V Anglii žilo původně keltské obyvatelstvo, které bylo během 1. století našeho letopočtu ovládnuto Římany. Ti zde založili provincii Britannia, podle které je dnes pojmenována Velká Británie.

Během 5. století se do Anglie dostávaly kmeny Anglů, Sasů a Jutů. Souhrnně jim dnes říkáme kmeny Anglosasů. Tvořili malá království, jejichž odkaz zůstává v dnešní době v podobě hrabství (jedná se například o Kent, Essex nebo Sussex). V 8. století se v Anglii objevili Vikingové a bojovali s anglosaskými kmeny.

Vznik křesťanské Anglie

Během 6. století se do té doby pohanskou Anglií začalo šířit křesťanství s centrem v Canterbury, kde se prvním arcibiskupem stal svatý Augustin.

Vikingové byli poraženi Alfredém Velikým, kterému se podařilo sjednotit anglosaské kmeny a stal se prvním anglickým králem v roce 871. Oproti většině středověkých panovníků Alfréd Veliký uměl číst a psát.

Bitva u Hastings

Na počátku 11. století dochází k bojům o anglický trůn, který se snaží ubránit král Harold II. Ten se střetl v roce 1066 s normanským vévodou Vilémem Dobyvatelem v bitvě u Hastings.

Vilém Dobyvatel bitvu u Hastings vyhrál, porazil anglosaského krále a stal se tak anglickým králem. Zároveň byl ale normanským vévodou, který byl leníkem (podřízeným) francouzského krále.

Sámova říše

První slovanský státní útvar na západě se jmenoval Sámová říše. Informace o něm máme díky Fredegarově kronice. Šlo o kmenový svaz fungující v polovině 7. století, který vedl francký kupes Sámo. V roce 631 porazil v bitvě u Wogastisburgu franckého krále Dagoberta.

Od úmrtí Sáma až do 8. století nemáme o dění na našem území žádné informace.

Velkomoravská říše

Velká Morava byl státní útvar nacházející se primárně na území dnešní Moravy a Slovenska v 2. polovině 9. století. První známým knížem byl Mojmír I. z rodu Mojmírovců, který vyhnal ze sousedního Nitranska panovníka Pribinu a sjednotil obě země pod svou moc.

Jeho nástupce kníže Rastislav chtěl zřídit vlastní církevní organizaci, papež ho však odmítl. Obrátil se proto na byzantského císaře, který vyslal v roce 863 na Moravu dva církevní bratry Konstantina a Metoděje, jejichž posláním bylo šířit na Velké Moravě křesťanství. Ti:

• vytvořili první slovanské písmo – hlaholici,
• prosadili staroslověnštinu jako církevní jazyk, a
• v 80. letech 9. století pokřtili Bořivoje, prvního českého knížete, i s manželkou Ludmilou.

Kníže Svatopluk rozšířil území o Krakovsko, Slezsko, Lužici, Slovensko, část Maďarska a Rakousko. Za vlády Mojmíra II. se však v roce 906 říše rozpadla pod nájezdy maďarských kočovných kmenů

Rod Přemyslovců odvíjel svůj původ od bájného Přemysla Oráče. Tato knížecí a později královská dynastie vládla v českých zemích doložitelně od 2. poloviny 9. století do roku 1306.

První Přemyslovci

Prvním doloženým českým knížetem z rodu Přemyslovců byl Bořivoj I. Původně sídlil na Levém Hradci (kostel sv. Klimenta), ale přesunul do Prahy, kudy vedla významná obchodní cesta, sídlo svého rodu. V 80. letech 9. století přijal křest a tím i křesťanství na Velké Moravě.

Jeho nástupce kníže Spytihněv I. uznal v Řeznu podřízenost přemyslovských knížat Východofrancké říši, což historicky propojilo české země se západem nejen na politické úrovni, ale i náboženské. Všechny církevní organizace tak byly podřízeny Řeznu a Východofrancké říši.

Svatý Václav

Kníže Vratislav I., syn Spytihněva I., měl manželku Drahomíru. Jeho syny Václav a Boleslav vychovávala babička Ludmila, která byla dle legend uškrcena šátkem na Tetíně a následně prohlášena za svatou.

Po něm nastoupil jeho syn Václav. Bojoval s východofranckým králem Jindřichem Ptáčníkem a později mu byl nucen platit tribut pacis, tedy poplatek za mír. Mimo jiné založil kostel sv. Víta na Pražském hradě v místech, kde dnes stojí katedrála. 28. 9. 935 byl zabit ve Staré Boleslavi, dle legend na popud jeho mladšího bratra Boleslava. Později prohlášen za svatého.

Rozkvět českých zemí

Ať už Václava zavraždil kdoko, kníže Boleslav I. vládl velmi schopně. Založil množství hradů, skrze které systematicky spravoval české země. Založil i Vyšehrad. Odmítl platit tribut a začal razit nejstarší české mince, denáry. Ostatky svatého Václava nechal převést do kostela svatého Víta na Pražském hradě, což umožnilo jeho později prohlášení za svatého.

Vznik pražského biskupství

Kníže Boleslav II. na jeho vládu navázal a rozšířil území na Moravu, Slezsko, Slovensko a Malopolsko. V roce 973 založil pražské biskupství, čímž český stát zařadil mezi přední křesťanské státy.

Za jeho vlády došlo i k vyvraždění konkurentního rodu Slavníkovců v Libici.

Po smrti Boleslava II. nastává krize českého státu.

Období tzv. posledních Přemyslovců je spojeno s výrazným rozvojem českých zemí. Trvalo od roku 1198, kdy se do té doby kníže Přemysl Otakar I. stal třetím českým králem, do vymření Přemyslovců po meči roku 1306.

Vznik Českého království

Za podporu římského krále a později císaře Fridricha II. získal český kníže Přemysl Otakar  I. královský titul nejprve pro sebe a později i pro své nástupce skrze Zlatou bulu sicilskou (1212). Ta zajistila dědičně titul českého krále a ustanovila hranice Českého království včetně Moravy. Přemysl Otakar I. začal ve svém znaku využívat českého lva (dodnes např. na malém státním znaku), který nahradil svatováclavskou orlici. Zároveň změnil systém nástupnictví na primogenituru, novým králem se tedy měl vždy stát nejstarší syn panovníka, v tomto případě Václav I.

Václav I. za své vlády řešil nájezdy Mongolů do Evropy i povstání šlechty proti jeho vládě, jehož součástí byl i Václavův syn Přemysl Otakar II. Po potlačení vzpoury společně rozšířili české země o Rakousko.

Král železný a zlatý

Jako král byl Přemysl Otakar II., později přezdívaný král železný a zlatý, velmi ambiciózní. Ve sporu o Rakousko zvítězil nad uherským králem Bélou IV. a české země dočasně rozšířil až k Jaderskému moři. Zakládal města (například České Budějovice, Děčín nebo Písek), hrady (Bezděz či Špilberk) i kláštery (Zlatá Koruna). Usiloval i o titul krále Svaté říše římské, kterým se však stal Rudolf Habsburský. Přemysl jeho volbu neuznal a v následujících válkách ztratil většinu získaného území. Celý spor vyvrcholil bitvou na Moravském poli (1278), ve které Přemysl Otakar II. zemřel.

Poslední králové

V době smrti Přemysla Otakara II. bylo nástupci trůnu Václav II. sedm let a k moci se místo něj v Čechách dostal Ota Braniborský. Budoucí český král byl nějaký čas zajat a české země z důsledku válečných událostí a politických sporů zasáhl hladomor.

Samostatná vláda Václava II. se pak nesla ve znamení rozmachu českého království. Podařilo se mu získat polskou korunu pro sebe, a korunu uherského krále pro svého syna. Hospodářská situace i zahraniční obchod se rychle rozvíjel díky nově nalezeným bohatým zdrojům stříbra u Kutné Hory, které nechal Václav II. přeměnit na novou minci, pražský groš. Pro kontrolu nových zdrojů vydal horní zákoník Ius regale montanorum.

Václav III., který se po smrti Václava II. v šestnácti letech stal králem českým, polským i uherským, velmi záhy ztratil uherský trůn. Když se přibližně rok po svém nástupu na trůn začala vyostřovat i situace v Polsku, rozhodl se podniknout válečné tažení. Byl zavražděn v roce 1306 v Olomouci během své cesty do Polska.

Po Přemyslovcích se dostávají na trůn Lucemburkové, kteří českým zemím vládli ve 14. a 1. polovině 15. století. Nejvýznamnějším panovníkem z rodu Lucemburků byl Karel IV.

Jan Lucemburský

Prvním panovníkem tohoto rodu u nás. Vzal si v roce 1310 dědičku rodu Přemyslovců Elišku Přemyslovnu. Kromě panovníka českých zemí, kde mu náležel titul krále, byl i panovníkem Lucemburska.

V českých dějinách byl známý jako „král cizinec“, jeho zahraniční politika byla ale pro český stát výhodná. Za jeho vlády bylo trvale připojeno Chebsko, další připojenou částí byla Horní Lužice a slezské knížectví.

Jeho syn Karel IV. se za jeho vlády stal moravským markrabětem a postupně jeho spoluvládcem. Během této spoluvlády bylo v roce 1344 založeno pražské arcibiskupství a položen základní kámen katedrály svatého Víta.

Jan Lucemburský zemřel v roce 1346 v bitvě stoleté války u Kresčaku.

Karel IV.

Karel IV. byl synem Jana Lucemburského a otcem Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Jeho vládu detailněji rozebírame samostatně zde.

Václav IV.

Nástupcem Karla IV. byl jeho nejstarší syn Václav IV., který korunován českým králem již ve svých dvou letech. Později se stal i císařem Svaté říše římské, za jeho vlády však gradovala krize církve. Jako císař musel řešit papežské schizma, ale kvůli své nerozhodnosti si zkomplikoval vykonávání svého úřadu.

Církevní problémy musel řešit i jako český král. Neshody vyvrcholily, když nechal umučit spolupracovníka českého arcibiskupa Jana z Pomuku. Později byl podporovatelem Jana Husa. Proti jeho vládě vznikl i šlechtický odboj, který si říkal panská jednota a byl podporován jeho bratrem Zikmundem. Ti krále dokonce dvakrát zadrželi. Kvůli komplikacím jak s církví, tak ve vnitřních záležitostech českého státu, byl v roce 1400 sesazen z trůnu císaře Svaté říše římské.

V roce 1409 vydal Dekret kutnohorský, který umožnil získat Čechům kontrolu nad univerzitou v Praze. Volební hlasy byly rozděleny 3:1 ve prospěch Čechů, jeden hlas měly všechny zbývající národy.

Zemřel v roce 1419 po první pražské defenestraci, říká se, že měl v reakci na zprávy o události mrtvici.

Zikmund Lucemburský

Nástupcem Václava IV. měl být jeho mladší bratr Zikmund Lucemburský, uherský král, kterému se v českých dějinách přezdívá „liška ryšavá“.

Ten byl v této době již císařem Svaté říše římské. V roce 1419 byl přijal za moravského markraběte a částí Čechů za českého krále, husité ho ale neuznali až do konce husitských válek. V českých dějinách je toto období nazýváno obdobím mezivládí, interregnum.

Českým králem byl oficiálně uznán až v souvislosti s Basilejskými kompaktáty v roce 1436. Zemřel o rok později v roce 1437 bez nástupce.

Karel IV. žil v letech 1316 až 1378. Jeho rodiči byli Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna, který jej pojmenovali Václav. Byl vychováván a vzděláván v Paříži, kde přijal jméno Karel. Již před svou korunovací českým králem spoluvládl se svým otcem. Byl u založení pražského arcibiskupství v roce 1344, při této příležitosti byl položen základní kámen katedrály svatého Víta na Pražském hradě.

Českým králem byl korunován v roce 1347 novou českou korunou vyrobenou podle jeho představ. Svatováclavská koruna je dnes součástí českých korunovačních klenotů. Už na pohřbu byl nazýván Otcem vlasti.

Zakladatelská činnost

Za svého života Karel IV. založil a nechal postavit obrovské množství památek. Za jeho vlády se Praha stala největším středoevropským městem (40 000 lidí). Založil či nechal vybudovat například:

• Nové Město pražské, které obývali primárně Češi (zatímco Staré Město Němci),
• Karlův most pro spojení dvou částí Prahy na místě bývalého Juditina mostu,
• Hradčany, což je čtvrť poblíž Pražského hradu,
• v době hladomoru nechal vystavět v Praze Hladovou zeď,
• hrad Karlštejn, Kašperk či město Karlovy Vary.

V roce 1348 také pomohl založit 1. univerzitu u nás, Karlovu univerzitu v Praze.

Výuka probíhala v kolejích, kde studenti i bydleli, nejslavnější je Karolinum.

České země za vlády Karla IV.

V roce 1348 rozhodl Karel IV. o změně názvu českého království, které je oficiálně nazýváno země Koruny české (existovaly až do roku 1918). Jeho částmi bylo České království, Morava, Slezsko, Horní Lužice, Dolní Lužice, Braniborsko a Horní Falc.

Karel IV. chtěl vyhlásit i svůj zákoník Maiestas Carolina, ale šlechta mu v tom zabránila, protože by král měl mnohem větší moc. Vlastní zákoník tedy nevydal.

Karel IV. císařem

Kromě českého krále byl Karel IV. i císařem Svaté říše římské. V roce 1355 se vydal na korunovační cestu do Říma, během které projel celé území říše. Na uložení říšských korunovačních klenotů nechal vystavět hrad Karlštejn, byla k tomu určena kaple svatého Kříže.

Osobní život

Karel IV. měl čtyři manželky – Blanku z Valois, Annu Falckou, Annu Svídnickou a Elišku Pomořanskou, díky sňatkům se mu podařilo značně rozšířil území českého státu. Zároveň mluvil pěti jazyky – česky, latinsky, italsky, německy a francouzsky, což mu výrazně usnadňovalo diplomacii.

Měl tři syny , syn Václav se stal císařem a českým králem, syn Zikmund získal titul polského krále a Jan Zhořelecký byl braniborským markrabětem.

Počátky husitských válek

Začátek husitských válek je spojen s první pražskou defenestrací, která se stala na Novoměstské radnici v Praze 30. července 1419. V tento den zuřivý dav vyhodil z jejích oken konšely, kteří nepodporovali myšlenky husitského učení.

Po této události zemřel český král Václav IV. a jeho nástupcem se stal jeho bratr Zikmund, který byl zároveň císařem Svaté říše římské. Čeští šlechtici, ale odmítli jeho volbu a české země byly až do roku 1436 bez krále. Tomuto období se říká bezvládí, tedy interregnum.

Čtyři pražské artikuly

Společným programem husitů byly čtyři pražské artikuly:

1. přijímání pod obojí,
2. povinnost trestat smrtelné hříchy,
3. svobodné kázání božího slova,
4. zákaz světského panování kněží (církev nesmí vlastnit pozemky).

Průběh bojů

Zikmund Lucemburský se jako císař Svaté říše římské postavil se do čela křížových výprav proti husitům, které vyhlásil papež. V průběhu husitské revoluce jich proběhlo celkem pět.

V roce 1420 došlo k první bitvě husitských válek a to u Sudoměře, byla při ní použita vozová hradba a vyhráli ji husité. První křížová výprava proběhla v létě 1420, čítala asi 30 000 křižáků. Husité se proti nim postavili ve dvou bitvách na Vyšehradě a na Vítkově. Obě dvě bitvy vyhráli husité.

V roce 1421 se konal sněm v Čáslavi, který potvrdil odmítnutí Zikmunda Lucemburského na český trůn a přijal oficiálně čtyři pražské artikuly jako husitský program.

V roce 1431 v čele páté křížové výpravy stanul kardinál Cesarini, ten se zúčastnil i bitvy u Domažlic, při které prý křižáci utekli před samotnou bitvou, protože se zalekli husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci.

Konec husitských válek a jejich důsledky

V této době došlo k rozkolu mezi husity. Jedna část chtěla dlouhou válku ukončit, dnes jim říkáme umírnění husité. Takzvaní radikální husité chtěli dál pokračovat v bojích až do úplného vítězství.

Tyto dvě skupiny se proti sobě postavily v poslední bitvě husitských válek, v roce 1434, v bitvě u Lipan. Vítězně z ní vyšli umírnění husité a husitské války touto událostí končí.

V roce 1436 byla přijata Basilejská kompaktáta, která byla vyhlášena v Jihlavě. Ta ustanovila Zikmunda Lucemburského českým králem a zároveň povolila českým husitům přijímání pod obojí.