Pravěk a starověk

Pravěk je nejstarší období lidské historie charakteristické tím, že z něj nemáme žádné písemné záznamy.

Pravěk: obecně se věnuje periodizaci tohoto období a všeobecnému přehledu.

Doba kamenná řeší nejstarší období pravěku z pohledu archeologie s důrazem na nálezy z České republiky.

Doba bronzová a železná pokrývá období od počátku používání bronzu po začátek raného středověku, době stěhování národů se věnuje jen okrajově (detailně ji lze procvičovat zde).

Pravěk: mix obsahuje cvičení opakující obsah všech ostatních bloků Pravěku.

Cvičení doporučujeme doplnit o určování století a tisíciletí a orientaci na časové ose.

Pravěk je nejdelší období lidských dějin. Z tohoto období nejsou známé žádné písemné prameny, zkoumat jej tedy můžeme jen archeologicky skrze dochované hmotné památky (například nálezy keramiky) či pozůstatky dodnes zachytitelné v krajině (například obranný val okolo hradiska). Pravěkem nazýváme období od datování nejstarších nálezů (přibližně 3 miliony let zpět) po zavedení písma na daném území, což se v různých částech Evropy liší.

Dělí se podle charakteristického používaného materiálu na pět základních období, které mezi sebou přecházejí plynule. Od nejstarších jsou to:

• doba kamenná (cca 3 mil. let až 2200 př. n. l.)
  • starší – paleolit, během kterého se objevují první nástroje
  • střední – mezolit
  • mladší – neolit, se kterým přichází zemědělství
  • pozdní – eneolit
• doba bronzová (cca 2200 až 750 př. n. l.) dělící se na starší, střední, mladší a pozdní
• doba železná (cca 750 až 50 př. n. l.)
  • starší – doba halštatská
  • mladší – doba laténská
• doba římská (cca 50 př. n. l až 4. století n. l.), která se taktéž dělí na starší a mladší
• doba stěhování národů (5. a 6. století n. l.)

Paleolit, období lovců a sběračů

Starší doba kamenná je nejstarší a nejdelší období, během kterého docházelo k vývoji člověka od australopitéků po současný rod homo. Končí společně s ústupem poslední doby ledové.

Prvními doklady kreativní práce člověka jsou pozůstatky štípání kamene, v nejstarším paleolitu mají podobu pěstních klínů. Artefakty, které se nám v půdě zachovaly, jsou vyrobeny většinou z kamene, ze kterého se člověk postupně učil štípat stále menší a detailnější nástroje, kosti i mamutoviny. Mimo to si můžeme být jisti, že pracovali i se dřevem, proutím, kůžemi, šlachami a dalším organickým materiálem.

Šlo o lovce a sběrače. Primárně získávali potraviny sběrem planých rostlin a jejich plodů, hmyzu či např. měkkýšů. Takovouto stravu doplňovali masem získaným lovem jak malých, tak velkých zvířat, například mamutů či později koní a sobů.V tomto období se lidé naučili používat oheň, domestikovali psa a začali vytvářet první obydlí.

Objevují se první umělecká díla. Jde např. o:

• jeskynní malby (jeskyně Lascaux ve Francii nebo Altamira, Španělsko) nebo
• různé plastiky i lidských těl, například soška muže z mamutoviny (Brno) nebo žen, tzv. venuší.

Unikátní je v tomto tzv. Věstonická venuše, která je nejstarším nálezem keramiky na světě.

Mezolit

Střední doba kamenná byla přechodovým období mezi obdobím lovců a sběračů a prvními zemědělci. Byly objeveny menší sídliště u zdrojů potravy i první pohřebiště (nikoli jen jednotlivé pohřby).

Neolit a první zemědělci

Pro mladší dobu kamennou byla charakteristická výrazná změna životního stylu, který sem přinesli přes Balkán lidé z Blízkého východu. Tyto změny označujeme jako neolitickou revoluci. Vyznačovala se především:

• usedlým způsobem života v pevných, tzv. dlouhých domech kůlové konstrukce s pravděpodobně sedlovou střechou,
• pěstováním obilovin a luštěnin,
• domestikací a chovem zvířat (ovcí, koz, krav),
• rozmachem využívání keramiky,
• přítomností broušených kamenných nástrojů a
• počátkem tkaní látek.

Díky usedlému způsobu života i rozsáhlým využíváním keramiky, která se snadno zachovává i pod zemí, byl neolit prvním obdobím, které v krajině zanechalo výrazné stopy a velké množství archeologických nálezů.

Eneolit

V pozdní době kamenné došlo ke klimatickým výkyvům, které vedly ke změnám v zemědělství. Lidé začali pěstovat ovocné stromy, orat za pomoci dobytka a vylepšili nástroje pro sklizeň (srpy). Lidé začali zpracovávat první kovy, nejprve zlato, poté měď.

Rozsáhlejší organizaci společnosti dokládají i tzv. megalitické stavby (často hrobky), tedy stavby obsahující velké kameny. Nejznámější takovouto stavbou je Stonehenge (Velká Británie).

Doba bronzová

Doba bronzová navazuje na pozdní dobu kamennou, eneolit. Začal se využívat bronz, tedy slitina již dříve používané mědi a cínu, která je pevnější a snáze zpracovatelná než samotná měď. Jde o technologicky velmi náročné a vyžaduje nejen rozsáhlý obchod, ale i jiný styl organizace práce i společnosti, ve které se oddělují minimálně zemědělci od horníků a hutníků.

Z tohoto období již máme více prozkoumaných pohřebišť, v průběhu doby bronzové se pohřbívalo jak kostrově, tak žárově. Pohřbívalo se i na sídlištích a lidé budovali různé typy obydlí i sídlišť, jak otevřených, tak opevněných.

Doba železná

Doba halštatská

S počátkem starší doby železné se společně s bronzem a jinými drahými kovy začíná využívat i jeden pro čistě praktické účely – železo. Lidé však nadále preferovali bronz.

Ač existenci elit můžeme na základě výrazně vybavených hrobů předpokládat už od eneolitu, v tomto období mají charakteristickou podobu pohřbů s vozy, bronzovými nádobami a další bohatou výbavou. Nejen nálezy z bohatých hrobů dokládají také rozsáhlý dálkový obchod a směnu předmětů. Příkladem může být i lokalita, po které se období jmenuje, tedy Hallstatt v Rakousku, kde se v rozsáhlých dolech těžila sůl jakožto významný konzervant.

Doba laténská

Mladší dobu železnou a pro ni charakteristickou laténskou kulturu spojujeme s Kelty, prvním historicky pojmenovaným etnikem u nás (píší o nich antičtí autoři). Jejich kulturu nebo její vliv nacházíme v podstatné části Evropy, primárně v prostoru na sever od Alp. Usuzuje se, že Bójové, keltský kmen popsaný antickými autory, mohl sídlit právě v dnešním Česku. Od tohoto názvu pak mohl vzniknout dnešní latinský název pro toto území Bohemia.

Toto období s sebou přineslo mnoho technologických změn. Jmenovitě na našem území jde o:

• ustálení železa jako běžně zpracovávaný kov, hlavně pro praktické účely (například nože, sekery, dělaly se z něj ale i meče),
• první mince mince z našeho území (statéry, lidově nazývané duhovky),
• nacházíme pozůstatky po zpracování skla do podoby korálků či náramků, často spolu s precizní prací s dalšími drahými kovy,
• v pozdější fázi se prvně setkáváme i s používáním hrnčířského kruhu.

Na konci tohoto období Keltové opustili svá otevřená sídliště a budovali tzv. oppida, tedy opevněná organizovaná sídliště obvykle na kopci. Spolu se zánikem posledních oppid krátce před přelomem letopočtu Keltové z našeho území mizí.

Doba římská

Okolo přelomu letopočtu až do 4. stol. n. l. bylo charakteristické dominancí Říma i ve středoevropském prostoru. Na našem území v této době sídlil germánské kmeny Markomanů a Kvádů. V čele Markomanů stál na počátku tohoto období Marobud, jehož Markomanská říše byla krátce po přelomu letopočtu dobyta.

Boje s Římany se na naše území, tentokrát na Moravu, vrátili znovu v 2. polovině 2. století v podobě tzv. markomanských válek, které s Germány vedl římský císař Marcus Aurelius.

Z archeologického pohledu došlo oproti dřívějšímu období k úpadku. Zmizelo využívání hrnčířského kruhu i některé další technologie, objevuje se však daleko více zboží dovezeného z Římské říše.

Přibližně v 2. polovina 3. tisíciletí př. n. l. se objevují první civilizace i na poloostrově Přední Indie. Zvláště příznivé podmínky pro zemědělství byly v povodí řek Indus a Ganga, kde se hojně využívalo i umělého zavlažování. Sklizeň díky vhodným podmínkám tak mohla probíhat dvakrát až třikrát ročně.

Pro starověkou Indii byla typická rozsáhlá a často dobře organizovaná města, která byla centrem řemesel a obchodu. Indové obchodovali především s kořením, látkami, zlatými šperky i slonovinou. Slon zde byl, narozdíl od Evropy, v této době již částečně domestikovaným zvířetem využívaným pro práci, transport či k válečným účelům.

Náboženství starověké Indie

Ze starověké Indie známe tři náboženské tradice, hinduismus, buddhismus a džinismus.

Buddhismus a džinismus mají spíše filozofický základ, hinduismus je polyteistické náboženství, má tedy větší množství bohů.

Vývoj starověké Indie

Nejstarší civilizace se v dnešní Číně usadily kolem řek Jang-c-ťiang (Dlouhá řeka) a Chuang-che (Žlutá řeka), kde byly výhodné podmínky pro zemědělstvím.

Ač vývoj v Číně probíhal vzhledem ke vzdálenosti do jiných starověkých civilizací velmi samostatně, existoval obchod mezi Čínou a Středozemním mořem. Po Hedvábné stezce se do Středomoří dostávalo:

• hedvábí (luxusní látky vyráběné z bource morušového)
• kompas,
• koření a čaj,
• papír a
• později i střelný prach nebo porcelán (během raného středověku).

Vládnoucí císaři museli kromě obchodu a vnitřního chodu Číny řešit i nájezdy kočovných kmenů ze severu. Jako obranný prvek proti nim postavili Velkou čínskou zeď.

Společnost ve starověké Číně dosáhla značného stupně společenské organizace. Vedle sebe zde existovaly tři filozofické směry konfuciánství, taoismus a buddhismus.