Kognitivní psychologie

Paměť je jedno ze základních témat v rámci kognitivní psychologie a zahrnuje procesy spojené s kódováním, ukládáním a vybavováním informací. Je ovlivněna mnoha faktory, včetně pozornosti, opakování, emocionálního stavu a kontextu, ve kterém byla informace zakódována.

Paměť se v psychologii dělí na tři typy:

1. Smyslová paměť: Krátkodobé uložení smyslových informací (např. vizuálních nebo sluchových) po dobu několika milisekund až sekund.
2. Krátkodobá/pracovní paměť: Dočasné uložení informací, které jsou právě zpracovávány nebo používány, obvykle trvající několik sekund až minut.
3. Dlouhodobá paměť: Trvalé uložení informací po delší dobu, od několika hodin po celý život.

Dlouhodobá paměť se dále dělí na nedeklarativní (implicitní) a deklarativní (explicitní). Do nedeklarativní paměti se ukládají poznatky nevědomě, jako například učení se jízdy na kole. Do deklarativní paměti ukládáme poznatky vědomě, jako například když se učíme na test.

Deklarativní (explicitní) paměť se opět dělí na dva typy. Když si vzpomínáme na nějakou situaci, nebo zážitek, jako například na narozeninovou oslavu, je uložená v takzvané epizodické paměti. Když se naopak učíme faktické informace, jako například názvy pohoří v Evropě, tak se nám ukládají do takzvané sémantické paměti.

Proces zapamatovávaní

Dělí se na tři části.

1. Kódování: Nejprve se nám informace do paměti kóduje. Kódování je tedy první část procesu zapamatování. V ní se vjem, který považujeme za důležitý, ukládá do paměti v takové formě, v jaké s ním můžeme v případě potřeby pracovat.
2. Uchování: Druhá část se nazývá uchování. Zde se informace uchovává a je odložena, dokud ji nebudeme potřebovat. S uchovávaním je spojeno opakování, které posiluje trvanlivost paměťové stopy.
3. Vybavování: Třetí část popisuje proces, kdy informaci potřebujeme a z paměti ji „vytáhneme“. Tato část se proto nazývá vybavování.

Vjem nejprve vchází do smyslové paměti. Věnujeme-li mu pozornost, přechází do krátkodobé paměti. Pokud si jej v krátkodobé paměti opakujeme, pak přechází do dlouhodobé paměti. Pokud se vjemu nevěnujeme, tak na něj zapomeneme. Když si chceme vzpomenout na něco, co máme uloženo v dlouhodobé paměti, tak informaci „vytáhneme” do krátkodobé paměti a tam s ní pracujeme. Lépe si pamatujeme vjemy, ke kterým máme připojenou emoci. A ještě lépe si pamatujeme vjemy, které se nějakým způsobem týkají nás osobně.

Učení je popisováno jako proces získávání poznatků. V psychologii je mnoho teorií učení, které se na tento proces dívají z různých stran. Některé se zaměřují převážně na podnět a reakci, jako například behaviorální (z anglického behavior = chování) teorie Pavlova, Skinnera, Watsona nebo Banduru. Další teorie zvýrazňují důležitost prostředí a jiných lidí při učení, jako například teorie Vygotského. Jiné teorie berou v úvahu jedinečnost člověka, jeho schopnost vybírat si své reakce a důležitost jeho aktivity, jako například humanistické teorie a teorie Brunera.

Základní pojmy

• Reakce: Odpověď na podnět. Reakce může být automatická (např. reflex) nebo vědomá a promyšlená.
• Odměna: Jakýkoli důsledek, který zvyšuje pravděpodobnost, že se chování bude opakovat. Může být pozitivní (přidání něčeho příjemného) nebo negativní (odstranění něčeho nepříjemného), nazývaná i posílení.
• Trest: Důsledek, který snižuje pravděpodobnost, že se chování bude opakovat. Trest může být pozitivní (přidání nepříjemného podnětu) nebo negativní (odebrání příjemného podnětu).
• Vyhasnutí: Proces, při kterém se naučená reakce oslabí a přestane se projevovat, pokud již není podnět spojen s odměnou nebo posílením. Například, pokud po zazvonění zvonku pes nedostává jídlo, časem přestane slinit.
• Generalizace: Tendence reagovat stejně na různé, ale podobné podněty. Například, pokud pes sliní na zvuk zvonku, může slinit i na jiný podobný zvuk.
• Diskriminace: Schopnost rozlišit mezi podněty a reagovat pouze na konkrétní podnět, který je spojen s odměnou. Například pes sliní jen na určitý zvonek, ne na všechny podobné zvuky.

Příklady teorií učení

Pozornost je schopnost zaměřit se na to, co je důležité, a ignorovat ostatní podněty. Pomáhá nám vnímat okolí, učit se a soustředit se na úkoly. Může však být ovlivněna mnoha faktory, jako je únava nebo stres.

Hlavní vlastnosti pozornosti

Selektivita

Zaměřujeme se na to, co je podstatné, a ostatní věci ignorujeme. Představte si to jako reflektor – vždy osvětluje pouze jedno místo, na které je zaměřen. Například v hlučné třídě často dokážeme poslouchat učitele, zatímco okolní hluk „odfiltrujeme“. Rozptýlení, jako notifikace na telefonu nebo vedlejší rozhovor, mohou ale selektivitu snadno narušit a odvést naši pozornost nesprávným směrem.

Omezená kapacita

Nedokážeme plně vnímat více složitých věcí najednou. Například když píšeme písemku, nemůžeme zároveň sledovat video.

Často si myslíme, že zvládáme více věcí najednou, tedy multitasking, ale ve skutečnosti mezi nimi velmi rychle přepínáme. Je to jako kdybychom bleskově přenášeli reflektor z jednoho místa na druhé – chvíli osvětlujeme jednu věc, chvíli jinou, ale žádnou nevidíme pořádně. Toto přepínání nás stojí energii a čas, což snižuje naši efektivitu.

Co ovlivňuje pozornost?

• Únava: Když jsme nevyspalí, naše schopnost soustředit se klesá. Často přehlížíme detaily a snadno nás něco vyruší. Například při psaní testu po probdělé noci můžeme dělat zbytečné chyby, i když látku dobře ovládáme.
• Stres nebo úzkost: Silné obavy, například z výsledku písemky, mohou „blokovat“ naši pozornost, protože mozek se zabývá katastrofickými scénáři. Například místo čtení otázky přemýšlíme nad tím, že písemku určitě nezvládneme.
• Zajímavost úkolu: Čím více nás něco baví, tím lépe si udržíme pozornost.
• ADHD: Při této poruše je udržení pozornosti obtížnější, snadno nás něco vyruší, nebo máme pocit, že mysl „skáče“ od jednoho podnětu k druhému.

Typy pozornosti

• Automatická pozornost: Přichází sama, například otočíme hlavu za hlasitým zvukem.
• Vědomá pozornost: Vyžaduje naše úsilí, například při soustředění na učení.
• Přesun pozornosti: Schopnost rychle přesměrovat zaměření mezi různými podněty (např. sledovat tabuli a zároveň si dělat poznámky).

Pozornost je jako reflektor – čím lépe ji nasměrujeme a čím méně ji přetěžujeme přepínáním, tím efektivněji pracujeme.