Měsíc

23U

umime.to/23U

Měsíc (b) je jediným přirozeným satelitem (družicí) planety Země (a, c). Obíhá v průměrné vzdálenosti 384 000 km. Během svého oběhu se Měsíc dostává do tzv. přízemí (perigea), kde je Zemi nejblíže (vzdálenost 356 000 km), a do tzv. odzemí (apogea), kdy je od Země vzdálen 407 000 km.

a – Měsíc ze Země

b – Měsíc

c – Země z Měsíce

Měsíc je přibližně 4× menší než Země, jeho poloměr je 1 737 km (poloměr Země činí 6 378 km). Po Slunci se jedná o druhé nejzářivější těleso na obloze. Světlo ale neprodukuje, pouze odráží sluneční záření. Měsíc se kolem své osy otočí jednou za 27,3 dne (siderický měsíc), což je doba shodná s časem potřebným k oběhu Měsíce kolem Země. Tento fenomén se označuje jako vázaná rotace a způsobuje, že ze Země je vždy viditelná pouze jedna strana Měsíce.

Měsíc s planetou Zemí vytváří soustavu – obíhají kolem společného těžiště (barycentra), které se nachází asi 1700 km pod povrchem Země. Jejich vzájemné silové působení způsobuje slapové jevy .

Fáze Měsíce

Jeden oběh Měsíce kolem Země trvá přibližně 29,5 dne. V závislosti na poloze Měsíce se určují čtyři hlavní fáze oběhu. Tento cyklus střídání měsíčních fází je označován jako lunace.

nov – Měsíc je k Zemi přikloněn neosvětlenou stranou, též novoluní. Nachází se mezi Sluncem a Zemí.
první čtvrť – Měsíc má tvar písmene „D“, hovorově říká, že „dorůstá“.
úplněk – Měsíc je k Zemi otočen přivrácenou stranou, je zcela osvětlen slunečním zářením. Tělesa jsou v pořadí Slunce – Země – Měsíc.
poslední čtvrť – Měsíc má tvar písmene „C“, hovorově říká, že „couvá“.

Vznik Měsíce

V současné době přijímaná teorie velkého impaktu tvrdí, že Měsíc vznikl po tom, co do planety Země před 4,4 mld. lety narazila planetka Theia (velká podobně jako Mars). Tento náraz způsobil vyvržení horninového materiálu, který se na oběžné dráze postupně zformoval v Měsíc. Tato teorie vysvětluje, proč je složení Měsíce velmi podobné složení zemského pláště.

Povrch měsíce

Na povrchu Měsíce se nachází různorodý nezpevněný horninový materiál nazývající se regolit. Pod ním se nachází celistvé horninové podloží. Na měsíčním povrchu lze vidět:

„moře“ – Kruhové útvary na povrchu, které se vytvořily po dopadu velkých těles, a byly zality lávou – z tohoto důvodu jsou tmavší, než zbytek měsíčního povrchu. Na přivrácené straně tvoří přibližně 30 % povrchu.
krátery – Sníženiny vzniklé dopadem menších těles, mají drsnější povrch než měsíční moře.
pohoří – Valy ohraničující měsíční moře dosahující výšky až několika kilometrů.

Atmosféra na Měsíci

Na Měsíci je pouze velmi řídká atmosféra, která dle stavu poznání neumožňuje vznik života. Není zde tedy přítomná vrstva, která by udržovala stálou teplotu. Na ozářené části (strana přivrácená ke Slunci) teploty dosahují až 130 °C (při měsíčním dni), na straně odvrácené klesají k −170 °C (při měsíční noci). V trvale neozářených částech, jako jsou vnitřky kráterů, může teplota klesnou až k −250 °C.

Mise na Měsíc

Měsíc prozatím zůstává jediným vesmírným tělesem (mimo Zemi), které bylo navštíveno člověkem. Jako první se na měsíčním povrchu prošel astronaut Neil Armstrong (stalo se tak 20. července 1969), jenž byl součástí programu Apollo 11 společně s Edwinem „Buzzem“ Aldrinem (e) a pilotem Michaelem Collinsem. Astronauti Armstrong a Aldrin se na Měsíc dopravili v lunárním modulu (d). Pilot Collins zůstal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. V programu Apollo se k pohybu po Měsíci používaly terénní průzkumná vozidla – lunární rovery (f).

Do dnešní doby na Měsíc vkročilo pouze 12 lidí, a to mezi lety 1969–1972. Stalo se tak v rámci programů Apollo 11, 12, 14, 15, 16 a 17. Od doby ukončení programu Apollo v 70. letech jsou na Měsíc vysílány pouze stroje.

V budoucnu má člověka na Měsíc vrátit program Artemis od NASA (amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír), pojmenovaný po řecké bohyni lovu a Měsíce. Další přistání na Měsíci s lidskou posádkou je prozatím plánováno nejdříve na rok 2027.