20. století

První světová válka byl celosvětový konflikt, který se odehrál mezi lety 1914 a 1918. Vzhledem k tomu, že šlo do té doby o největší a nejničivější válku v historii lidstva, byla dobově označována jako Velká válka.

Počátek války

Evropské státy byly již před začátkem války rozdělené a hledaly záminku pro vyhlášení války. V roce 1914 byl spáchán atentát na Františka Ferdinanda d’Este, následníka rakousko-uherského trůnu, který na jeho následky zemřel. To bylo využito jako záminka pro vyhlášení války mezi evropskými mocnostmi.

Bojující strany

Ve válce proti sobě stály Centrální mocnosti a státy Dohody. Centrální mocnosti na začátku války je tvořilo Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie, Itálie však rok po začátku války přešla na stranu Dohody. Státy Dohody na počátku války byly Velká Británie, Francie a Rusko. Během války se na jejich stranu přidala Itálie a USA, naopak Rusko z války vystoupilo rok před jejím koncem.

Závěr války

Během války se objevily nové technologie, často spojené s novým způsobem boje, tzv. zákopovou válkou. Šlo např. o tanky nebo bojové plyny.

Válku vyhrály státy Dohody, tedy Velká Británie, Francie, USA a Itálie. Německo a Rakousko-Uhersko byly poraženými státy. Rakousko-Uhersko se jako stát na konci války rozpadlo a vznikla řada národních států, mezi nimi vzniklo i samostatné Československo.

V druhé polovině dvacátých let většina států začala zažívat období poválečné konjuktury (dobrého ekonomického rozvoje). Tento rozvoj byl znát nejvíce na akciových trzích. Maxima své ceny dosáhly akcie v roce 1929. To zapříčinilo vysoké množství prodejů akcií, které vyvrcholilo krachem na New Yorské burze 24. října 1929.

Ve Spojených státech amerických proběhl krach ve čtvrtek, ale kvůli časovému posunu se situace projevila v Evropě až v pátek, proto se u nás den krachu nazývá černý pátek. Krach se projevil poklesem jak v průmyslu, tak v zemědělství. Postupně se největší ekonomická krize 20. století dostala do celého světa.

Během světové hospodářské krize došlo k:

• obrovskému nárůstu nezaměstnanosti
• razantnímu snížení životní úrovně obyvatelstva
• radikalizaci obyvatelstva a krizi demokracie, což umožnilo nástup totalitních ideologií (fašismu, komunismu nebo nacismu)

Většina států se s hospodářskou krizí potýkala až do konce třicátých let 20. století.

Spojené státy americké

Na počátku krize byl prezidentem Herbert Hoover, který byl v roce 1932 nahrazen Franklinem Delano Rooseveltem. Ten přišel s plánem ekonomické obnovy nazvaným New Deal. Jeho základními body byly:

• státní dozor nad bankami
• zákaz vývozu zlata a stříbra
• snížení mezd a důchodů
• program pomoci nezaměstnaným, získali práci na veřejných zakázkách, například stavba silnic
• regulace zemědělství

Byla také zavedena minimální mzda, délka pracovního týdne a zákaz dětské práce.

V roce 1937 se Spojené státy americké vrátili na hospodářskou úroveň, kterou měly před hospodářskou krizí. Současně si v této době procházely i politickou izolací, kterou ukončilo až jejich aktivní zapojení do druhé světové války.

Hospodářská krize v Československu (počátek 30. let)

V Československu propukla hospodářská krize v roce 1930. Došlo k poklesu průmyslu až o 40 %, propad byl i v zemědělství a dalších odvětvích jako bylo bankovnictví a zahraniční obchod. Období doprovázela řada stávek, největší proběhla v roce 1932 v Mostě, kde stávkovali horníci.

Nejvíce byly zasaženy pohraniční části Československa, kde žilo nejvíce občanů německé národnosti. Projevila se i propast mezi hospodářskou vyspělostí jednotlivých částí Československa, kde byly výrazné rozdíly mezi českými zeměmi a Slovenskem a Podkarpatskou Rusí.

Vláda se snažila následky zmírnit například zmocňovacím zákonem, díky kterému mohla přijímat zákony týkající se hospodářství bez schválení parlamentu. Využívaly se i stravenky a veřejné práce, které umožňovaly získání práce od státu nezaměstnaným.

Vzestup extremistických stran (volby v roce 1935)

I kvůli velké nespokojenosti obyvatelstva dochází k jeho radikalizaci. Více příznivců postupně získává hlavně:

• Komunistická strana Československa
• Národní obec fašistická (během židenického puče se neúspěšně pokusili o obsazení vojenských kasáren v Brně)
• Hlinkova slovenská l’udová strana (požadovala autonomii Slovenska)

Nacionalistické nálady rostou i mezi německým obyvatelstvem. Po rozpuštění dvou nacionalistických stran v roce 1933 vzniká Sudetoněmecká strana (SdP) v čele s Konrádem Henleinem. Ta v roce 1935 také vyhrála parlamentní volby, k moci se ale nedostala, protože došlo k uzavření široké koalice.

Politika a ekonomika ČSR (2. polovina 30. let)

Prezidentem se po abdikaci T. G. Masaryka stává v roce 1935 Edvard Beneš. Ještě před svým nástupem do funkce prezidenta zařídil Edvard Beneš jako ministr zahraničí podpis Malé dohody mezi ČSR, Jugoslávií a Rumunskem, která měla zaručit spojence z východní Evropy.

Byla také uzavřena československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci. Sovětský svaz měl vojensky pomoci ČSR v případě napadení, do pomoci se musela také ale zapojit i Francie.

Československo bylo v tomto období průmyslově velmi vyspělou zemí, vyváželo výrobky do celého světa. Velké výdaje vynakládalo také na budování armády a stavbu pohraničního opevnění.

Období první republiky poté končí podpisem Mnichovské dohody v září roku 1938.

Mnichovská dohoda

Události vedoucí k podpisu Mnichovské dohody

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 začalo Německo prosazovat agresivní a expanzivní zahraniční politiku s cílem sjednotit Němce do jedné říše. Velká Británie a Francie Německu ustupovaly, uplatňovaly tzv. politiku appeasementu ve snaze zabránit další válce.

V československém pohraničí při Německu (tzv. Sudetech) od vzniku Československa převažovali Němci nad Čechoslováky. V parlamentu je zastupovala Sudetoněmecká strana (SdP) vedená Konrádem Henleinem. SdP se postupně radikalizovala a začala podporovat Hitlerovy záměry. V dubnu 1938 předložila československé vládě soubor požadavků týkající se sudetských Němců, který byl cíleně formulován tak, aby jej nebylo možné přijmout.

Situace se vyostřila v září 1938 po Hitlerových hrozbách vojenského zásahu. Československo vyhlásilo všeobecnou mobilizaci a připravovalo se bránit své hranice.

Mnichovská konference a její následky

Mezinárodní napětí velmoci řešily na konferenci v Mnichově okolo 30. září 1938. Výsledkem byl podpis Mnichovské dohody, která stvrzuje pod nátlakem již dříve ústně dojednané odstoupení Sudet Německu a jeho konkrétní podmínky.

Mnichovskou dohodu podepsalo:

• Německo zastoupené Adolfem Hitlerem,
• Itálie skrze Benita Mussoliniho,
• Francie zastoupená Édouardem Daladierem a
• Velká Británie, za kterou ji stvrdil Neville Chamberlain.

Českoslovenští politici nebyli k jednání přiznávni. Prezident Edvard Beneš po podpisu Mnichovské dohody odstoupil ze své funkce, novým prezidentem se stal Emil Hácha. Po vzoru Německa požadovalo a získalo území se svými menšinami na úkol Československa i Polsko a Maďarsko. Mobilizace byla odvolána, vojáci se bez boje vrátili z pohraničí domů. Ve československé společnosti zavládl pocit zoufalství.

Druhá republika

Druhá republika je zažitý název pro Česko-Slovensko v období od 1. října 1938 do 15. března 1939. Její území bylo oproti republice tak, jak vznikla v roce 1918, zmenšeno o oblast Sudet, části pohraničí s Polskem a jižní části Slovenska.

Země řešila nával uprchlíků z odevzdaného pohraničí. Ztratila mimo třetinu svého území množství průmyslu a veškeré opevnění budované pro případ útoku z Německa. Železniční tratě v zemi byly často přerušeny přejezdem přes jiný stát. V zemi narůstal počet národnostních sporů, potyček a provokací. V důsledku krize došlo k rozpadu demokratických principů ve státě, moc byla přenechána v rukách prezidenta a vlády, bez kontroly parlamentem.

14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatný Slovenský stát a 15. března 1939 byl zbytek republiky obsazen německými vojsky. Vznikl tak Protektorát Čechy a Morava.

Druhá světová válka byl celosvětový konflikt, který se odehrával v letech 1939 až 1945. Šlo o rozsahem největší a nejničivější válečné střetnutí v dějinách lidstva.

Příčiny a předpoklady války

Nespokojenost Německa s výsledkem 1. světové války a Velká hospodářská krize postupně vedly k tomu, že se v zemi dostal k moci Adolf Hitler a jeho nacistická strana. Pod jeho vládou začalo Německo postupně zbrojit (což mělo po 1. světové válce zakázáno) a obsazovat bez boje okolní státy (Rakousko, Československo). Francie a Velká Británie proti tomu ze strachu z války nezasáhly.

Bojující strany

• Německo bojovalo společně s Itálií (vedenou Benitem Mussolinim) a Japonskem. Dohromady jim říkáme Osa Berlín-Řím-Tokio.
• Oproti nim stála Francie a Velká Británie. Po napadení americké námořní základny Pearl Harbor Japonskem se na jejich stranu aktivně přidávají USA. Dohromady je označujeme jako Spojence.

Sovětský svaz měl nejprve s Německem smlouvu o neútočení a sám v Evropě rozšiřoval své území. Po napadení Německem se přidal na stranu Spojenců.

Situace v českých zemích

Československo ještě před začátkem druhé světové války odevzdalo Německu na základě Mnichovské dohody Sudety, v březnu 1939 se pak oddělilo samostatné Slovensko a zbytek státu, tedy Čechy a Moravu, obsadila německá armáda. Vznikl tak Protektorát Čechy a Morava pod správou Německa.

Odpor proti německé nadvládě měl různé podoby na území Protektorátu i v zahraničí. Největší akcí československého odboje byl úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V důsledku toho byly vypáleny obce Lidice a Ležáky.

Konec války a její následky

Po vylodění ve francouzské Normandii (Den D, 1944) byla obnovena západní fronta (která skončila v roce 1940, když Německo dobylo celou Francii), proti Německu se tedy bojovalo jak na západě (vojska Velké Británie, USA, Francie a dalších), tak na východě (vojska Sovětského svazu).

Válka v Evropě skončila v květnu 1945. Československo bylo z většiny (včetně Prahy) osvobozeno vojsky Sovětského svazu přicházejícího z východu, jihozápadní Čechy byly osvobozeny americkou armádou. Armády se zastavily na předem domluvené demarkační linii.

Ve světě skončila válka v září 1945 poté, co byly na japonská města Hirošima a Nagasaki shozeny atomové bomby a Japonsko se vzdalo.

Válka s sebou přinesla obrovské ztráty na životech nejen vojáků. Nacisté během války systematicky vraždili Židy a jiné menšiny v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Této politice státem organizovaného vyvražďování říkáme holokaust.

Tzv. druhá republika, tedy Československo po odevzdání části pohraničí Německu a Maďarsku, skončila v polovině března 1939, kdy se nejprve osamostatnil Slovenský štát a následně bylo celé zbývající území vojensky okupováno nacistickým Německem. To zde 16. března 1939 zřídilo tzv. Protektorát Čechy a Morava, formálně autonomní část Německa, která se ale musela řídit rozhodnutími vlády Třetí říše. Období Protektorátu končí s koncem 2. světové války 8. května 1945.

Správa Protektorátu

Státním prezidentem Protektorátu byl po celou dobu jeho existence Emil Hácha. Skutečnou moc ve státě však neměl on ani předseda vlády, ale říšský protektor jmenovaný přímo Hitlerem. Tím byl dlouho Konstantin von Neurath. Pro údajnou shovívavost k Čechům byl v roce 1941 dosazen zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Velký vliv na chod země měl v pozdějších fázích války i německý státní ministr pro Protektorát Karl Hermann Frank.

Parlament v Protektorátu neexistoval, vláda tedy vydávala nařízení, která měla platnost zákona. Říšský protektor měl však právo veškerá nařízení vetovat i vydávat svá vlastní. Byla povolena jen jedna česká politická strana a to Národní souručenství.

Československý odboj

Nesouhlas s okupací a koncem samostatného Československa se prakticky ihned přetvořit do odbojových hnutí.

Největší akcí zahraničního i domácího odboje byl útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zvaný operace Anthropoid. Jozef Gabčík a Jan Kubiš, čeští parašutisté vycvičeni pro tento úkol ve Velké Británii, zvládli 27. května 1942 i přes problémy Heydricha smrtelně zranit. Společně s dalšími parašutisty se poté nějakou dobu skrývali v kryptě pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Praze, jejich úkryt byl však na základě udání jiného parašutisty Karla Čurdy prozrazen. Všech sedm příslušníků odboje zemřelo během boje o kryptu.

Smrt prominentního nacisty měla pro obyvatelstvo Protektorátu dalekosáhlé následky. Šlo například o:

• popravy v rámci tzv. heydrichiádě, často za schvalování atentátu,
• vypálení obce Lidice a Ležáky, či
• zavraždění všech, u kterých bylo podezření, že pomáhali parašutistům.

Na základě této akce ale zároveň Velká Británie odvolala Mnichovskou dohodu a posléze slíbila i obnovení poválečného Československa v předmnichovských hranicích.

Konec války v Protektorátu

Území Protektorátu, ze kterého posléze vzniklo opět Československo, bylo postupně osvobozováno od března do května 1945. Většinu území včetně Prahy osvobodila z východu přicházející armáda SSSR, jih a jihozápad osvobodila americká armáda. Ta se zastavila na předem stanovené demarkační čáře, která vedla přibližně městy Český Krumlov, Písek, Plzeň (osvobozeny USA) a Karlovy Vary (osvobozeny SSSR).

Ač si konec války připomínáme státním svátkem 8. května, kdy Německo kapitulovalo, poslední boje skončily až 11. května 1945.

Holokaust označuje systematické pronásledování a hromadného vyvražďování nacistickým Německem. Nejčastěji se takto označuje vyvražďování Židů, mnohdy se však používá i pro perzekuci Romů, osob s postižením, homosexuálů či politických odpůrců. Celkem bylo během vlády Adolfa Hitlera v rámci takzvaného konečného řešení židovské otázky zavražděno okolo 6 milionů Židů. Dohromady bylo zavražděno 11 až 17 milionů lidí.

Diskriminace Židů

Nacistická strana se v Německu proti Židům vymezovala již od svého vzniku. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci postupně svá zaměstnání ztráceli vědci, lékaři, umělci i právníci židovského původu.

Základem pro pozdější vyloučení všech Židů ze společnosti se staly Norimberské zákony vydané v roce 1935 v Německu. Židé byli postupně zbaveni všech občanských práv a bylo jim zakázáno mnoho běžných věcí, jako například chodit na některá veřejná místa jako jsou parky nebo náměstí, navštěvovat divadla, kina či kavárny a jezdit v jiném než posledním vagonu ve vlaku. Byl jim zabavován majetek, výrazně omezena možnost nakupovat (i základní potraviny) či chovat domácí zvířata.

Obdobná opatření jako v Německu se po vzniku Protektorátu začala týkat i Židů žijící na území bývalého Československa.

Konečné řešení

Na začátku roku 1942 zástupci Německa na konferenci ve Wannsee definitivně rozhodli o úplné likvidaci Židů v Evropě. K tomuto účelu byla dobudována síť koncentračních a vyhlazovacích táborů, do kterých byly Židé přiváženi transporty (obvykle přecpanými vlaky původně určenými pro dobytek) z ghett, kde byli shromažďováni.

Zatímco v koncentračních táborech vězni za nelidských podmínek pracovali, vyhlazovací tábory sloužily k systematickému vyvražďování nejčastěji v plynových komorách.

Významné lokality:

• Osvětim (Auschwitz. Polsko): jeden z největších komplexů koncentračního a vyhlazovacího tábora za 2. světové války
• Dachau (Německo): první koncentrační tábor, zřízený už roku 1933 pro politické odpůrce nacistů
• Chelmno (Polsko): první vyhlazovací tábor, jako první začal využívat k usmrcování plyn, zavražděny zde byly mimo jiné děti z Lidic a Ležáků
• Ravensbrück (Německo): koncentrační tábor především pro ženy, do kterého byly poslány např. ženy z Lidic
• Mauthausen (Rakousko): jeden z největších komplexů primárně koncentračních táborů, často zde končili političtí vězni a vzdělanci

• ghetto Terezín (Protektorát): sběrný tábor pro židovské obyvatelstvo na území Protektorátu
• Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu (Protektorát): koncentrační tábory pro české Romy

Norimberské procesy probíhaly v Německu v Norimberku v Justičním paláci mezi 20. listopadem 1945 až 1. říjnem 1946. Norimberk byl vybrán i proto, že se jednalo o místo, kde se konaly obrovské nacistické přehlídky. Jednalo se o proces s vysoce postavenými představiteli nacistického Německa.

24 obžalovaných bylo obviněno z trestných činů proti lidskosti, míru a nejtěžších válečných zločinů. Zahrnuta tam byla také genocida, tedy úmyslné a systematické zničení (v tomto případě) náboženské skupiny. Právním základem byla londýnská charta ze srpna 1945, která určila možnosti soudů pro potrestání hlavních válečných zločinů. Kromě osob byly odsouzeny jako zločinné i organizace SS, SD, gestapo a vedení nacistické strany (NSDAP).

V čele procesů byly vítězné státy druhé světové války, tedy:

• USA,
• Velká Británie
• Francie a
• Sovětský svaz.

Každý ze států byl zastupován hlavním a zastupujícím soudcem a žalobcem. Každý obžalovaný měl svého obhájce, ti byli obvykle německé národnosti. Adolf Hitler, Joseph Goebbels a Heinrich Himmler se norimberských procesů nedožili.

Nejznámější odsouzení v rámci Norimberských procesů

Po skončení hlavních norimberských procesů proběhly i následné mezi lety 1946 až 1949.

Pojmem studená válka se označuje období politického napětí v 2. polovině 20. století. Po 2. světové válce se svět rozdělil na dvě části soustředěné okolo dvou vítězů, Sovětský svaz (SSSR) a USA, a jejich spojenců. Napětí mezi těmito mocnostmi bylo nebezpečné i z toho důvodu, že obě vlastnily jaderné zbraně. Mezi soupeřícími stranami nakonec nikdy nedošlo k otevřené válce, napětí se projevovalo jiným způsoby (závody ve zbrojení či dobývání vesmíru, podporou různých stran během války ve Vietnamu či Koreji, a podobně). Toto období oficiálně skončilo v roce 1991 rozpadem SSSR.

Soupeřící strany

Ve studené válce proti sobě stály dva bloky oddělené v Evropě tzv. železnou oponou.

Na jedné straně stál západní blok v čele s USA, jeho členy byly i např. Velká Británie či Francie. Jednalo se o státy s tržní ekonomiku a výrobními prostředky v soukromém vlastnictví (dohromady to označujeme jako kapitalismus) a demokratickým státním zřízením.

Proti nim stál východní blok v čele s SSSR, jehož součástí bylo i tehdejší Československo. Moc v těchto zemích držela moc komunistická strana daného státu, jednalo se tedy o totalitu, a ekonomika fungovala na principu plánovaného hospodářství.

Mezinárodní dohody a organizace

Trumanova doktrína (1947) jasně definovala, že se USA budou distancovat od komunistických států a budou se snažit zamezit šíření komunismu. USA zároveň v rámci tzv. Marshallova plánu (1948) nabízely pomoc válkou zničené Evropě, kterou státy východního bloku odmítly. USA a státy západní Evropy následně uzavřely spojeneckou smlouvu, která zaručovala bezpečnost všech členů a zároveň obsahovala i snahu o zamezení šíření komunismu. V roce 1949 tak vznikla Severoatlantická aliance, NATO.

Ve východním bloku byl v reakci na vznik NATO uzavřen vojenský pakt, Varšavská smlouva. Mimo to zde fungovala i ekonomická organizace Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Československo bylo členem obou těchto organizací.

Krize studené války

Zároveň s těmito velkými krizemi obě strany využívaly i jiné metody boje, např. špionáž, propagandu a cenzuru, hospodářské blokády či soupeření ve sportu.

Konec studené války

Zejména v 80. letech začalo plánované hospodářství východního bloku značně selhávat a zaostávat. Špatná ekonomika, nespokojenost s režimem a další aspekty vedly v roce 1989 k sérií revolucí, které ukončily vládu ve většině komunistických států východního bloku. Sovětský svaz jako takový se rozpadl v roce 1991, čímž studená válka skončila.

Konec války v Československu

Osvobozování Československa probíhalo na jaře 1945, definitivně skončilo 9. května 1945. Většinu území osvobodila sovětská armáda, část jihozápadních Čech byla osvobozena Američany. Armády se zastavily na předem stanovené demarkační linii. Po osvobození došlo na mnoha územích k vlně násilí na německém obyvatelstvu.

Formování nové vlády a uspořádání poválečného Československa začalo ještě před koncem války ze členů londýnského i moskevského odboje. Jako prezident i nadále vystupoval Edvard Beneš. Nová vláda byla v důsledku předválečných událostí (Mnichovská dohoda) orientována primárně na SSSR a jako svůj programový dokument schválila Košický vládní program.

Na konci války byla též k Podkarpatská Rus byla na základě smlouvy odstoupena SSSR.

Politika let 1946 až 1948

Před volbami vládla v ČSR stále exilová vláda a následně Prozatímní národní shromáždění. Jako zákony byly přijímány primárně tzv. Benešovy dekrety neboli dekrety prezidenta republiky.

Parlamentní volby v roce 1946 byly veskrze svobodné, volilo se ze stran Národní fronty. Celkově volby vyhrála Komunistická strana Československa (KSČ), na Slovensku však zvítězila Demokratická strana. Prvním poválečným předsedou vlády se stal Klement Gottwald, předseda KSČ.

Únor 1948 a jeho následky

KSČ z pozice vládnoucí strany na začátku roku 1948 vyměnila několik nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti, proti čemuž začali protestovat nekomunističtí ministři vlády. 12 z 25 ministrů, tedy menšina, následně podalo demisi s představou, že ji prezident Beneš nepřijme a vynutí si obnovení spolupráce nebo předčasné volby.

KSČ však začala využívat svůj vliv na primárně dělnické obyvatelstvo, aby poukázali na to, kolik lidí stranu podporuje. Uspořádali manifestaci v Praze i generální stávku, založili Akční výbory Národní fronty a Lidové milice. Pod tímto nátlakem 25. února 1948 prezident Beneš demise vlády přijal a KSČ postupně obsadila volné pozice prokomunistickými politiky.

V květnu 1948 byla přijata nová ústava nahrazující tu prvorepublikovou, která Československo definovala jako lidově-demokratický stát. Proběhly také volby do Národního shromáždění, hlasovat však bylo možné jen pro komunisty ovládanou jednotnou kandidátku Národní fronty. Po těchto událostech bylo Československo již plně součástí tzv. východního bloku.

Sametovou revolucí nazýváme sérii událostí, které v Československu v listopadu a prosinci 1989 vedly k pádu komunistického režimu. Název “sametová” odkazuje na to, že během ní nikdo nezemřel a oproti jiným zemím proběhla daleko méně násilněji.

Sametová revoluce byla součástí širšího procesu pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Tato revoluce otevřela Československu cestu k demokracii, tržní ekonomice a integraci do západních struktur, jako jsou NATO a Evropská unie.

Události 17. listopadu

17. listopadu 1989 začala na Albertově v Praze schválená studentská demonstrace připomínající si Mezinárodní den studentstva a uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939. Dav postupně z Vyšehradu zamířil na Národní třídu, kde jim cestu zahradil Sbor národní bezpečnosti (SNB) a demonstraci brutálně rozehnal.

Vzhledem k brutalitě zásahu se rychle rozšířila i fáma, že kvůli zásahu někdo zemřel, což se ale později ukázalo jako nepravdivé.

Další průběh revoluce

Tento tvrdý zásah vyvolal masové protesty po celé zemi, ke kterým se postupně přidávali další občané, disidenti i organizace. Během několika týdnů se komunistická vláda ocitla pod tlakem masových demonstrací a generálních stávek, které si vyžádaly politické změny.

V politických změnách hrálo klíčovou roli hnutí Občanské fórum, v jehož čele stál disident a dramatik Václav Havel, pozdější prezident Československa. Kromě Občanského fóra se na změnách podílelo i hnutí Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Dne 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem, což symbolicky završilo proces demokratizace Československa.