Paměť je jedno ze základních témat v rámci kognitivní psychologie a zahrnuje procesy spojené s kódováním, ukládáním a vybavováním informací. Je ovlivněna mnoha faktory, včetně pozornosti, opakování, emocionálního stavu a kontextu, ve kterém byla informace zakódována.

Paměť se v psychologii dělí na tři typy:

1. Smyslová paměť: Krátkodobé uložení smyslových informací (např. vizuálních nebo sluchových) po dobu několika milisekund až sekund.
2. Krátkodobá/pracovní paměť: Dočasné uložení informací, které jsou právě zpracovávány nebo používány, obvykle trvající několik sekund až minut.
3. Dlouhodobá paměť: Trvalé uložení informací po delší dobu, od několika hodin po celý život.

Dlouhodobá paměť se dále dělí na nedeklarativní (implicitní) a deklarativní (explicitní). Do nedeklarativní paměti se ukládají poznatky nevědomě, jako například učení se jízdy na kole. Do deklarativní paměti ukládáme poznatky vědomě, jako například když se učíme na test.

Deklarativní (explicitní) paměť se opět dělí na dva typy. Když si vzpomínáme na nějakou situaci, nebo zážitek, jako například na narozeninovou oslavu, je uložená v takzvané epizodické paměti. Když se naopak učíme faktické informace, jako například názvy pohoří v Evropě, tak se nám ukládají do takzvané sémantické paměti.

Proces zapamatovávaní

Dělí se na tři části.

1. Kódování: Nejprve se nám informace do paměti kóduje. Kódování je tedy první část procesu zapamatování. V ní se vjem, který považujeme za důležitý, ukládá do paměti v takové formě, v jaké s ním můžeme v případě potřeby pracovat.
2. Uchování: Druhá část se nazývá uchování. Zde se informace uchovává a je odložena, dokud ji nebudeme potřebovat. S uchovávaním je spojeno opakování, které posiluje trvanlivost paměťové stopy.
3. Vybavování: Třetí část popisuje proces, kdy informaci potřebujeme a z paměti ji „vytáhneme“. Tato část se proto nazývá vybavování.

Vjem nejprve vchází do smyslové paměti. Věnujeme-li mu pozornost, přechází do krátkodobé paměti. Pokud si jej v krátkodobé paměti opakujeme, pak přechází do dlouhodobé paměti. Pokud se vjemu nevěnujeme, tak na něj zapomeneme. Když si chceme vzpomenout na něco, co máme uloženo v dlouhodobé paměti, tak informaci „vytáhneme” do krátkodobé paměti a tam s ní pracujeme. Lépe si pamatujeme vjemy, ke kterým máme připojenou emoci. A ještě lépe si pamatujeme vjemy, které se nějakým způsobem týkají nás osobně.