Zeměpis

Kromě interaktivního procvičování jsou k dispozici také materiály k vytištění (vždy 1 stránka A4):

• Pracovní list: Evropské státy (slepá mapa)
• Řešení: Evropské státy (slepá mapa)

Prostorové informace lze zaznamenávat pomocí map, které odpradávna sloužily lidem k navigaci v prostředí. Tvorba map je možná díky přesně stanoveným zeměpisným souřadnicím – zeměpisné délce a zeměpisné šířce, které určují polohu na zemském povrchu. Zeměpisné souřadnice se v současné době určují pomocí GPS – globálního polohovacího systému.

Věda zabývající se tvorbou a analýzou map se nazývá kartografie. K popsání zemského povrchu a vytvoření mapy je často nutné objekt zájmu zjednodušit – generalizovat. Generalizace je zjednodušení obsahu mapy dle předem jasných norem a pravidel.

Mapa

Mapa je zmenšený a zjednodušený obraz Země (či jiných vesmírných objektů) převedený do roviny. Je sestrojena díky matematicky určeným vztahům, které se označují jako kartografická zobrazení.

Nejpřesnější zobrazení planety Země neposkytuje mapa, ale glóbus – zmenšený trojrozměrný kulový model. Uspořádaný soubor map se označuje jako atlas.

Plnohodnotná mapa musí splňovat určitá kritéria. Obsahem mapy je výškopis, polohopis a popis. Kromě obsahu mapy je nutné, aby obsahovala následující:

• název
• měřítko
• legendu
• tiráž
• mapové pole
• (směrovku)

Podle obsahu se mapy rozdělují na topografické, katastrální, obecně zeměpisné a tematické mapy. Mapy mohou sloužit i jako umělecké dílo.

Kartografická zobrazení

Trojrozměrný zakřivený zemský povrch nelze naprosto přesně převést do roviny. Každý způsob převedení trojrozměrného objektu do roviny s sebou přináší určité zkreslení. Na mapě jsou zkresleny buď plochy, úhly, nebo délky. Existují zobrazení, která se snaží o vyrovnání zkreslení ploch a úhlů, nazývají se vyrovnávací zobrazení. Zobrazení která zachovávají úhly (ale zkreslují plochy) se nazývají stejnoúhlá, zobrazení zachovávající plochy (a zkreslující úhly) se nazývají stejnoplochá. Délkojevná zobrazení nezkreslují délky.

Mezi nejznámější kartografická zobrazení patří azimutální, válcová a kuželová.

Geografické informační systémy (GIS)

Jedná se o počítačové nástroje, které umožňují shromažďovat geografická data a následně je zpracovávat, analyzovat a vizualizovat. Na základě těchto dat jsou vytvářeny mapy a jiná kartografická díla. Používáním „GISů“ se zabývají geoinformatika. Mezi nejznámější programy k práci s geografickými daty patří i běžně dostupné aplikace pro mobilní telefony určující polohu zařízení.

Fyzická geografie je vědní disciplína zabývající se přírodním prostředím planety Země v celé jeho šíři. Zabývá se tedy fyzickogeografickou sférou a procesy, ději a jevy, které v ní probíhají. Jejím úkolem je zkoumat prostorové hledisko jevů odehrávajících se v jednotlivých zemských sférách.

Slovního spojení „fyzická geografie“ pochází z řečtiny, kde „fyzis (φύσις)“ znamená „příroda“ a „geografia (γεωγραφία)“ znamená „popis země“.

Fyzickogeografická sféra (přírodní prostředí planety Země) se skládá z jednotlivých sfér:

• litosféry
• hydrosféry
• kryosféry
• atmosféry
• biosféry
• pedosféry

Těmto sférám se věnují následující vědní obory:

• geomorfologie
• hydrologie a hydrogeografie
• glaciologie
• meteorologie a klimatologie
• biogeografie
• pedologie a pedogeografie

Fyzickogeografická sféra společně se socioekonomickou sférou tvoří krajinnou sféru Země.

Měsíc (b) je jediným přirozeným satelitem (družicí) planety Země (a, c). Obíhá v průměrné vzdálenosti 384 000 km. Během svého oběhu se Měsíc dostává do tzv. přízemí (perigea), kde je Zemi nejblíže (vzdálenost 356 000 km), a do tzv. odzemí (apogea), kdy je od Země vzdálen 407 000 km.

a – Měsíc ze Země

b – Měsíc

c – Země z Měsíce

Měsíc je přibližně 4× menší než Země, jeho poloměr je 1 737 km (poloměr Země činí 6 378 km). Po Slunci se jedná o druhé nejzářivější těleso na obloze. Světlo ale neprodukuje, pouze odráží sluneční záření. Měsíc se kolem své osy otočí jednou za 27,3 dne (siderický měsíc), což je doba shodná s časem potřebným k oběhu Měsíce kolem Země. Tento fenomén se označuje jako vázaná rotace a způsobuje, že ze Země je vždy viditelná pouze jedna strana Měsíce.

Měsíc s planetou Zemí vytváří soustavu – obíhají kolem společného těžiště (barycentra), které se nachází asi 1700 km pod povrchem Země. Jejich vzájemné silové působení způsobuje slapové jevy .

Fáze Měsíce

Jeden oběh Měsíce kolem Země trvá přibližně 29,5 dne. V závislosti na poloze Měsíce se určují čtyři hlavní fáze oběhu. Tento cyklus střídání měsíčních fází je označován jako lunace.

• nov – Měsíc je k Zemi přikloněn neosvětlenou stranou, též novoluní. Nachází se mezi Sluncem a Zemí.
• první čtvrť – Měsíc má tvar písmene „D“, hovorově říká, že „dorůstá“.
• úplněk – Měsíc je k Zemi otočen přivrácenou stranou, je zcela osvětlen slunečním zářením. Tělesa jsou v pořadí Slunce – Země – Měsíc.
• poslední čtvrť – Měsíc má tvar písmene „C“, hovorově říká, že „couvá“.

Vznik Měsíce

V současné době přijímaná teorie velkého impaktu tvrdí, že Měsíc vznikl po tom, co do planety Země před 4,4 mld. lety narazila planetka Theia (velká podobně jako Mars). Tento náraz způsobil vyvržení horninového materiálu, který se na oběžné dráze postupně zformoval v Měsíc. Tato teorie vysvětluje, proč je složení Měsíce velmi podobné složení zemského pláště.

Povrch měsíce

Na povrchu Měsíce se nachází různorodý nezpevněný horninový materiál nazývající se regolit. Pod ním se nachází celistvé horninové podloží. Na měsíčním povrchu lze vidět:

• „moře“ – Kruhové útvary na povrchu, které se vytvořily po dopadu velkých těles, a byly zality lávou – z tohoto důvodu jsou tmavší, než zbytek měsíčního povrchu. Na přivrácené straně tvoří přibližně 30 % povrchu.
• krátery – Sníženiny vzniklé dopadem menších těles, mají drsnější povrch než měsíční moře.
• pohoří – Valy ohraničující měsíční moře dosahující výšky až několika kilometrů.

Atmosféra na Měsíci

Na Měsíci je pouze velmi řídká atmosféra, která dle stavu poznání neumožňuje vznik života. Není zde tedy přítomná vrstva, která by udržovala stálou teplotu. Na ozářené části (strana přivrácená ke Slunci) teploty dosahují až 130 °C (při měsíčním dni), na straně odvrácené klesají k −170 °C (při měsíční noci). V trvale neozářených částech, jako jsou vnitřky kráterů, může teplota klesnou až k −250 °C.

Mise na Měsíc

Měsíc prozatím zůstává jediným vesmírným tělesem (mimo Zemi), které bylo navštíveno člověkem. Jako první se na měsíčním povrchu prošel astronaut Neil Armstrong (stalo se tak 20. července 1969), jenž byl součástí programu Apollo 11 společně s Edwinem „Buzzem“ Aldrinem (e) a pilotem Michaelem Collinsem. Astronauti Armstrong a Aldrin se na Měsíc dopravili v lunárním modulu (d). Pilot Collins zůstal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. V programu Apollo se k pohybu po Měsíci používaly terénní průzkumná vozidla – lunární rovery (f).

Do dnešní doby na Měsíc vkročilo pouze 12 lidí, a to mezi lety 1969–1972. Stalo se tak v rámci programů Apollo 11, 12, 14, 15, 16 a 17. Od doby ukončení programu Apollo v 70. letech jsou na Měsíc vysílány pouze stroje.

V budoucnu má člověka na Měsíc vrátit program Artemis od NASA (amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír), pojmenovaný po řecké bohyni lovu a Měsíce. Další přistání na Měsíci s lidskou posádkou je prozatím plánováno nejdříve na rok 2027.

d – lunární modul

e – Buzz Aldrin

f – lunární rover

Gravitační působení (kombinované s odstředivou silou) Měsíce na Zem vyvolává pravidelně opakující se deformace zemského tělesa. Tyto se označují jako tzv. slapové jevy. Nejsnadněji pozorovatelnými slapovými jevy jsou slapy hydrosféry, tedy příliv a odliv souhrnně označované jako dmutí. Slapové jevy však působí nejen na hydrosféru. Na planetě Zemi lze pozorovat i slapy atmosféry či slapy zemské kůry.

Soustava Země–Měsíc–Slunce

Intenzita slapových jevů je závislá na vzdálenosti a hmotnosti daných vesmírných těles, která na sebe vzájemně působí. Na Zemi jsou slapy vyvolány gravitačním působením Měsíce (je k Zemi blízko) a Slunce (byť je od Země velmi daleko, má velkou hmotnost). Gravitační síla Měsíce působí nejsilněji v oblasti na povrchu Země, které je Měsíc nejblíže. Na této straně vzniká příliv. Ten je pozorovatelný i na opačné straně Země, ale díky odstředivé síle.

Země a Měsíc se vzhledem ke svým hmotnostem ovlivňují navzájem a obíhají kolem těžiště, tzv. barycentra, které je vzdálené zhruba 1 700 km od povrchu Země. Pohybem těles kolem barycentra pak vzniká odstředivá síla působící proti gravitační síle. Odstředivá síla působí na povrchu Země všude stejně. Na straně Země odvrácené od Měsíce převažuje odstředivá síla nad gravitačním působením Měsíce, a příliv je tak pozorovatelný na obou stranách Země.

Mořské dmutí

Vodní obal Země je ovlivňován slapovými jevy, které se projevují pravidelným střídáním přílivu (zdvihu) a odlivu (poklesu) vodní hladiny. Slapy působí kromě moře v omezené míře i na ostatní vodní plochy, např. na rozsáhlá jezera (např. Velká kanadsko-americká jezera v Severní Americe), avšak jejich projevy jsou často pozorovatelné jen velmi omezeně, nebo vůbec. Na volném oceánu je velikost přílivu zhruba 1 metr.

Nejvyšší úroveň hladiny při přílivu se nazývá velká voda, naopak nejnižší úroveň hladiny při odlivu se označuje jako malá voda. K nejvyššímu přílivu dochází zpravidla při úplňku a novu, kdy jsou Slunce, Země a Měsíc v jedné linii a jejich gravitační účinky se sčítají. Jedná se o skočný příliv. Jako hluchý příliv se označuje situace, kdy je Měsíc v první nebo poslední čtvrti a gravitační působení zmíněných těles je protichůdné.

Slapy atmosféry

Slapy atmosféry jsou způsobeny především působením Slunce nežli Měsíce. Díky nerovnoměrnému ohřívání atmosféry se projevují nejvíce kolísáním v atmosférickém tlaku, potažmo větru. Vzhledem k malé hustotě vzduchu jsou slapy atmosféry málo významné.

Slapy zemské kůry

Ke slapovým jevům působícím na zemskou kůru dochází v důsledku určité pružnosti pevného obalu Země. Projevují se zejména změnami v hodnotách tíhové síly či v jejím směru. K největším slapům zemské kůry dochází na rovníku.

Vrstva plynů, která obklopuje planetu Zemi, se nazývá atmosféra. Často je označována jako plynný obal Země. K planetě je připoutána přitažlivou (gravitační) silou.

Atmosféra je tvořena vzduchem. Suchý vzduch sestává ze 78 % dusíku (\mathrm{N_2}), 21 % kyslíku (\mathrm{O_2}) a z 1 % dalších a vzácných plynů (např. argonu – \mathrm{Ar}, oxidu uhličitého – \mathrm{CO_2}, methanu – \mathrm{CH_4}, helia – \mathrm{He}, ozonu – \mathrm{O_3}, neonu – \mathrm{Ne} aj.). Množství vodní páry v něm je proměnlivé. Pro člověka i jiné organismy je nezbytnou složkou atmosféry kyslík, který vzniká fotosyntézou. Atmosféru mohou mít i jiná vesmírná tělesa, nicméně pouze atmosféra planety Země umožňuje existenci života v jeho současné podobě.

Atmosféra má ochrannou funkci – do určité míry brání před nebezpečným slunečním a kosmickým zářením, před dopadem kosmických těles na povrch Země a udržuje na planetě stálou teplotu.

Udržování teploty na Zemi

Průměrná teplota vzduchu činí 15 °C. Bez vlivu skleníkového efektu by průměrná teplota na Zemi byla o 33 °C nižší, přibližně –18 °C. Skleníkový efekt je tedy proces, který zahřívá povrch planety na teplotu vyšší, než jakou by měl bez přítomnosti atmosféry. Přirozený skleníkový efekt přispívá k přítomnosti podmínek vhodných pro život. Vlivem lidské činnosti však dochází k nadměrnému zahřívání planety (antropogenní skleníkový efekt), a atmosféra planety Země v současné době otepluje rychleji, než je přirozené, což má pozorovatelně negativní vlivy na živé organismy i lidskou společnost.

Počasí a podnebí

V atmosféře probíhají procesy důležité pro fungování planety. Jako okamžitý stav atmosféry na určitém místě se označuje počasí, které zkoumá věda meteorologie. Počasí se může měnit z hodiny na hodinu. Podnebí, neboli klima, je pak dlouhodobý vývoj atmosféry na určitém místě. Na základě typického podnebí pro danou oblast jsou na Zemi vymezovány podnebné pásy – polární (arktický), subpolární (subarktický), mírný, subtropický a tropický. Dlouhodobou podobu atmosféry studuje věda klimatologie.

Tlak vzduchu

Vzduch tvořící atmosféru je hmotný, a proto atmosféra vyvíjí na tlak na zemský povrch. Hodnoty atmosférického tlaku se určují v jednotkách hektopascalech (hPa) nebo „atmosférách“ (kg/cm²). Jako tlakové útvary v atmosféře se označují tlakové níže a tlakové výše. Tlakové níže (cyklony) jsou vyplněny teplejším a lehčím vzduchem. Nejnižší tlak je ve středu cyklony. Tlakové níže s sebou přináší deštivé počasí a oblačnost. Tlakové výše (anticyklóny) obsahují chladnější a těžší vzduch, je s nimi spojeno jasné a slunečné počasí. Ve středu cyklony se je nejvyšší hodnota tlaku vzduchu a směrem od středu anticyklony klesá.

Proudění vzduchu

Proudění vzduchu (respektive vzdušných atmosférických hmot) se označuje jako cirkulace atmosféry. Je závislé na rozložení pevnin a oceánů na Zemi, a také na otáčení Země kolem osy a Slunce. Proudící vzduch se označuje jako vítr. Obecně platí, že vítr proudí z míst s vyšším tlakem do míst s nižším tlakem.

Atmosféra je členěna na několik vrstev, což bývá označováno jako vertikální členitost atmosféry. S rostoucí výškou nad zemským povrchem se mění její vlastnosti – teplota, tlak a hustota vzduchu.

Troposféra

Vrstva nacházející se nejblíže zemskému povrchu se nazývá troposféra (a), zasahuje do výšky 9–17 km. Nejmohutnější je v oblasti rovníku (díky rotaci planety a odstředivé síle), nejméně mocná na zemských pólech. Ve výšce kolem 17 km v ní může teplota dosahovat až –60 °C. Troposféra tvoří v rovníkových oblastech až 90 % hmotnosti celé zemské atmosféry, v oblastech mírného pásu je to kolem 75 % hmotnosti celé atmosféry. V této vrstvě se také vyskytuje většina oblaků a atmosférické vody, létají v ní běžná dopravní letadla. Od další vrstvy troposféru odděluje tropopauza.

Stratosféra

Další vrstvou je stratosféra (b), která se vymezuje mezi 9–50 km výšky. Nachází se v ní ozonosféra chránící Zemi před ultrafialovým (UV) zářením. Ozonosféra obsahuje největší koncentraci ozonu (\mathrm{O_3}). Mezi stratosférou a mezosférou je stratopauza.

Mezosféra

Po stratosféře následuje mezosféra (c) nacházející se ve výšce od 50 do 80–85 km nad povrchem. Od další vrstvy mezosféru odděluje tzv. mezopauza.

Termosféra

Od konce mezosféry do 690 km výšky nad povrchem zasahuje termosféra (d). V této vrstvě atmosféry vzniká polární záře (aurora borealis – na severní polokouli, aurora australis – na jižní polokouli). Od poslední vrstvy je oddělena termopauzou.

Exosféra

Poslední vrstvou je exosféra (e), vnější vrstva zemské atmosféry. Ta plynule přechází do meziplanetárního prostoru. Její nejzazší část se nachází se ve výškách od 20 000 km do 35 000 km, avšak není jasně ohraničená. Proto se výška této poslední vrstvy někdy umisťuje až do 70 000 km nad zemským povrchem.

Soubor veškeré vody na Zemi: na zemském povrchu, pod ním i v atmosféře (v kapalném, pevném a plynném skupenství), se v označuje jako hydrosféra. Studiem vody na Zemi se zabývá věda hydrologie. Pod hydrosférou se často dále vymezuje i kryosféra, tedy zemská sféra zahrnující vodu v její pevné podobě – ve formě sněhu a ledu.

Rozložení vody na Zemi

Zemský povrch celkově zabírá plochu zhruba 510 mil. km². Z této hodnoty 70,7 % zaujímají moře a oceány, to odpovídá 360,7 mil. km². Pevnina se rozprostírá na 29,3 % povrchu (149,4 mil. km²).

97 % vody tvoří slaná voda v podobě oceánů a moří. Sladká voda pak z celkového vodního objemu tvoří pouhá 3 %. Z těchto 3 % je většina sladké vody soustředěna v ledovcích (nejvíce v kontinentálním Antarktickém a Grónském ledovci). Povrchová voda (řeky, jezera, močály a bažiny) pak zaujímá 0,3 % z výše uvedených 3 % celkové sladké vody. Dále se voda vyskytuje i pod zemí a je označována jako podpovrchová či podzemní voda.

Koloběh vody

Voda se na Zemi nevytváří, ani se z ní neztrácí, pouze mění svoji formu. Koloběh vody, též označovaný jako hydrologický cyklus, je poháněn fyzikálními procesy změny skupenství látek. Voda se vypařuje ze zemského povrchu a v atmosféře vlivem ochlazení kapalní. Výpar z neživých objektů, jako je vodní hladina či půda, se nazývá evaporace, výpar z rostlin se označuje transpirace. Celkový výpar (z živé i neživé přírody) označujeme jako evapotranspiraci.

Ve formě horizontálních srážek, které mohou mít kapalnou (dešťové srážky) nebo pevnou (sněhové srážky, kroupy) podobu, pak voda padá z oblaků zpátky na povrch Země. Skrz potoky, říčky a řeky odtéká do světového oceánu. Oblast, z níž všechna voda stéká do jednoho místa (jezera, moře, oceánu), se označuje jako povodí.

Voda se do atmosféry může dostávat i díky sublimaci, tedy změně skupenství z pevného do plynného (jako tomu je např. u sněhu či ledu).

V případě že se voda vypařuje nad pevninou a spadne opět nad pevninou, jedná se o malý koloběh vody. Stejně tomu je i v případě, že se vody vypaří nad mořem/oceánem a spadne zpátky opět nad mořem/oceánem. Když dochází k výparu nad oceánem, ale voda posléze spadne nad pevninou (či obráceně), probíhá velký koloběh vody.

Oceán, vlastnosti mořské vody

Průměrná slanost (salinita) mořské vody je 35 ‰ (promile). Na zemi se vyskytuje 5 oceánů, největší z nich je Tichý (Pacifický) oceán. Velikostně druhý v pořadí je Atlantský oceán následovaný oceánem Indickým a Jižním. Jižní oceán je vymezen 60° jižní zeměpisné šířky. Nejmenším oceánem světa je Severní ledový oceán. Moře jsou části oceánů vnikající do pevniny nebo oddělené od oceánu řetězem ostrovů. Rozdělují se na moře okrajová a moře vnitřní.

Pevninská voda

Část pevniny, ze které voda odtéká do světového oceánu, se označuje jako odtoková oblast. Oblast z níž voda do světového oceánu neodtéká se nazývá bezodtokovou oblastí. Bezodtokové oblasti tvoří 20 % pevniny.

Biosféra tvoří část krajinné sféry, která zahrnuje veškerý život na Zemi. Biosféru lze tedy označit za živý obal Země. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších článků fyzickogeografické sféry planety, jelikož soustřeďuje a přetváří sluneční energii do živé hmoty (biomasy).

Součástí biosféry je rostlinstvo (flóra) zahrnující asi 90 % veškeré živé hmoty, živočišstvo (fauna) i mikroorganismy. Rozšířením organismů na Zemi a zákonistostmi jejich výskytu se zabývá geografická věda biogeografie.

Rozmanitost života

Stáří života na Zemi se odhaduje na 3,7 miliardy let. Vzhledem k různému vývoji zemského povrchu a rozdílným přírodním podmínkám se život vyvíjí v různých oblastech odlišně – například oblasti v okolí rovníku mají mnohem větší počty živočišných i rostlinných druhů, než oblasti v okolí zemských pólů. Počet druhů organismů na km² se označuje jako biodiverzita, neboli druhová rozmanitost biosféry.

Nejvýznamnějšími faktory, které ovlivňují výskyt života na Zemi, jsou klimatické podmínky (teplota, vlhkost), orografické podmínky (příjem tepelného a světelného záření ze Slunce, množství vody) a typ půdy (určuje dostupnost minerálů a organických živin). Na planetě Zemi se v rozmístění živých organismů uplatňují určitá pravidla, jež se označují jako zákonitosti horizontální pásmovitosti, a výšková stupňovitost vegetace. Ta je vyvolána změnou teplot s přibývající nadmořskou výškou.

(Geo)biomy

Na základě výše zmíněných pravidel lze vymezit rozsáhlé geografické oblasti nazývané (geo)biomy. Pokud daný (geo)biom odpovídá zeměpisné šířce, ve které se nachází (např. tropický deštný les v tropickém podnebném pásu), označuje se jako zonální biom. Pokud (geo)biom neodpovídá svým charakterem zeměpisné šířce, označuje se jako azonální (příkladem jsou vysoká pohoří v tropickém pásu – např. Kilimandžáro na 3° j.š., kde na vrcholu leží tzv. věčný sníh). Hlavními (geo)biomy světa jsou:

• tropické deštné lesy,
• opadavé tropické lesy,
• savany,
• pouště a polopouště,
• středomořská tvrdolistá vegetace,
• kontinentální stepi,
• lesy mírného pásu,
• tajga,
• tundra,
• pustiny polárních oblastí.

Ohrožení biosféry

V současnosti je největším ohrožením pro život na Zemi paradoxně jeden z živých organismů – člověk. Svou činností ohrožuje přirozená stanoviště živočišných i rostlinných druhů, znečišťuje životní prostředí pro sebe i ostatní organismy a uchyluje se k nadměrnému využívání přírodních zdrojů.

Mezi tyto činnosti patří odlesňování (deforestace), degradace (rozpad) kvalitní půdy a následkem toho i rozšiřování pouští (desertifikace), vysazování geograficky nepůvodních druhů nebo fragmentace krajiny, kdy jsou do menších celků rozdělovány dříve rozsáhlé plochy vhodné pro život organismů, které nemají stejné plnohodnotné vlastnosti jako původní velká oblast.

Kras je označení pro soubor tvarů reliéfu (vzhled povrchu Země) nacházející se na krasových horninách. Mezi ty patří zejména vápenec, aragonit, dolomit, případně sádrovec nebo halit. Kras který vzniká na nekrasových horninách (např. tvary tvořené lávou) se označuje jako pseudokras.

Samotný pojem „kras“ pochází ze slovinštiny, původně označoval pustý neúrodný povrch. Zároveň se jedná o toponymum konkrétní oblasti rozprostírající se v Evropě od Terstského zálivu do podhůří Alp – Kras, jinak též Klasický kras leží mezi jihozápadním Slovinskem a severovýchodní Itálií

Vznik krasových útvarů

Proces, díky kterému kras vzniká, se označuje jako krasovění, a v podstatě jde o chemické zvětrávání.

V krasových oblastech se vyskytují rozpustné a pórovité horniny, skrz které může voda prosakovat do podzemí. Povrchová voda a půdní i atmosférický oxid uhličitý reagují a vytváří kyselinu uhličitou, která je schopna chemicky rozpustit vápenec v horninovém podkladu (či jinou krasovou horninu). Kyselina uhličitá s uhličitanem vápenatým (vápencem) pak tvoří roztok hydrogenuhličitanu vápenatého. Hydrogenuhličitan vápenatý prostupuje do podloží, kde se díky změnám v teplotě a tlaku prostředí (či působením živých organismů) může opětovně vysrážet do pevného skupenství a vzniká opět uhličitan vápenatý (vápenec), který tvoří sekundární krasové útvary, jako jsou například krápníky.

Typy krasu

Typy krasu se rozlišují buď podle jejich polohy, nebo podle vzniku. Podle polohy se krasový reliéf dělí na povrchový kras (exokras) a podpovrchový kras (endokras).

Mezi tvary povrchového krasu patří:

• kokpitový (kuželový) kras, věžičkovitý kras (mogoty), závrty, škrapy, úvaly, polje, krasová údolí, ponory, vyvěračky, krasové planiny či propasti

Mezi tvary krasu podpovrchového patří:

• jeskyně, jeskyní dómy, jeskynní chodby, sifon, krasové komíny, speleotémy, pěnovce, travertiny, sintry, krápníky, jeskynní perly, záclony, štíty

Podle vzniku se kras rozděluje na primární a sekundární kras. Primární krasové útvary vznikají přímým působením vody (závrty, škrapy, jeskyně, ponory, vyvěračky…). Sekundární krasové útvary vznikají opětovným vysrážením uhličitanu vápenatého do pevného skupenství (krápníky, pěnovce, travertiny, sintr, jeskynní perly, jeskynní záclony…).

Život v podzemí

V podzemí se mohou vyskytovat organismy, které jsou dokonale přizpůsobené jeho specifickým podmínkám. Jedná se o tzv. troglobionty. Musejí se vyrovnat s nedostatkem (či úplnou nepřítomností) denního světla, vysokou relativní vlhkostí a chladným tepelným podmínkám, které jsou po celou dobu roku stálé.

Kras v Česku

V Česku se o podzemní prostory stará Správa jeskyní České republiky. Dohromady se jedná o téměř 2500 jeskyní, přičemž veřejnosti přístupných je 14.

V Čechách se jedná o Koněpruské jeskyně (v Českém krasu), Bozkovské dolomitové jeskyně a Chýnovskou jeskyni. Na Moravě lze navštívit jeskyně Moravského krasu, tj. jeskyni Balcarka, Kateřinskou jeskyni, Punkevní jeskyně, Sloupsko-šošůvské jeskyně a jeskyni Výpustek. Mimo Moravský kras jsou se nachází jeskyně Na Turoldu, Javoříčské jeskyně, Mladečské jeskyně a Zbrašovské aragonitové jeskyně. Ve Slezsku jsou návštěvníkům otevřeny jeskyně Na Pomezí a jeskyně Na Špičáku.

Studiem aktivit lidské společnosti a jejich vzájemným vztahem s přírodním prostředím se zabývá socioekonomická geografie. Jejím zájmem jsou prvky, jevy a vazby mezi jednotlivými složkami činnosti člověka a jejich důsledky. Skládá se ze dvou částí, a to sociální (společenské) geografie a ekonomické (hospodářské) geografie.

Sociální geografie je označována jako geografie člověka, a zaměřuje se na studium obyvatelstva a osídlení. Ve světě se sociální geografie často označuje i jako tzv. „humánní geografie“.

Ekonomická geografie se zabývá hospodářstvím a jeho složkami – zemědělstvím, průmyslem, dopravou, službami a vědou a výzkumem.

Oblasti zájmu

• geografie obyvatelstva – Studuje rozmístění obyvatelstva a jeho strukturu.
• geografie sídel – Studuje zákonitosti rozmístění lidského osídlení na planetě Zemi.
• geografie zemědělství – Studuje rozmístění zemědělských aktivit člověka.
• geografie průmyslu – Zajímá se o rozmístění průmyslové výroby.
• geografie služeb – Zkoumá rozmístění aktivit, které se nezabývají zpracováním fyzických materiálů.
• geografie dopravy – Zabývá se dopravní silou a pohyby.
• geografie cestovního ruchu – Jinak též geografie turismu, zkoumá vazby, jevy a rozmístění cestovního ruchu.
• geografie kultury
• historická geografie
• teritoriální studia
• politická geografie

Vazby mezi jednotlivými částmi společenského prostředí jsou různé silné. Na základě těchto vazeb se ve světě formují jádrové a periferní oblasti.

Jádrové oblasti

Jedná se o místa se silným společensko-hospodářským potenciálem. Takovými jádry jsou například velká města a jejich aglomerace, dopravní uzly, oblasti známé vědeckým výzkumem…

Periferní oblasti

Oblasti se slabším společensko-hospodářským potenciálem jsou označována jako periferie. Jedná se o místa, kde je oproti jádrovým oblastem nižší míra rozvoje a jsou většinou závislé na jádrových oblastech.

Společenské prostředí (socioekonomická sféra) tvoří dohromady s přírodním prostředím (fyzickogeografickou sférou) krajinnou sféru Země.

Země je třetí planetou od Slunce. Vznikla asi před 4,54 miliardami let. Život je v současnosti známý pouze z ní. Z hlediska tvaru se jedná o geoid (je na pólech zploštělá), její poloměr na rovníku činí 6378 km. Součástí Země je:

• atmosféra – plynný obal
• hydrosféra – soubor vodstva
• biosféra – v rámci ní se vyskytují živé organizmy
• pedosféra – půdní obal

Z hlediska geologie lze Země na průřezu rozčlenit na následující části (od povrchu do středu):

Magnetické pole chrání planetu před kosmickým zářením. To by jednak přímo ohrožovalo živé organizmy, jednak by způsobovalo úbytek atmosféry.

Zemská kůra a nejsvrchnější část pláště tvoří litosféru (g), která je rozčleněná v litosférické desky. Ty se v dlouhodobém měřítku pohybují po astenosféře (rychlostí několika cm za rok). Z tohoto důvodu se v geologické minulosti mj. měnily (a stále se pomalu mění) pozice kontinentů.

Teplota stoupá směrem do středu Země, teplota jádra je asi 4400–6000 °C. Vnitřní teplo se udrželo od dob vzniku planety, také vzniká rozpadem radioaktivních izotopů.